Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola desátá | Dnes

Ležela schoulená na hrudníku světlovlasého chlapce, krouživými pohyby ukazováčku opisujíc stále to samé kolečko. Spolu se zpěvnými zvuky meluzíny ji to uvádělo do jakési poklidné hypnózy. Užívala si tepla a bezpečí, zatímco za okny řádila sněhová bouře.

Draco mlčel. Zíral do stropu, z jeho výrazu nebylo možné vyčíst více, než on viditelný, mírný úsměv. Tiskl dívku k sobě, skrýval to drobné tělo před okolním světem coby nejdražší poklad.

Mia Malfoy, Mia Malfoy, Mia Malfoy, opakovala si stále dokola. Zatím ještě pořád netušila, co si o tom myslet. Ale už to znělo o něco lépe. Připadalo jí, jako kdyby se uvnitř ní samotné cosi změnilo. Přestávala cítit věčné napětí a zbytečný stres z každé maličkosti.

„Cítím se tak... jiná," pousmála se také.

Draco propletl jejich prsty, zatímco ji pomalu políbil do blonďatých vlasů.

„Nejsi jiná. Jsi sama sebou. To protože zase pravidelně používáš svoji přirozenou magii."

Přemýšlela nad tím slovem přirozenou. Takže našla svobodu zrovna tady, u rodiny Malfoyových? Ještě včera by to zavrhla, asi by ji taková představa i naštvala. Dnes už netušila, jak reagovat.

Draco si všiml Hermionina zamyšlení. Jednu ruku natáhl kousek do vzduchu a silou myšlenky si na dlani utvořil malou, světle růžovou kouli energie. Hezky zářila do tmy.

„Tvá energie má docela často barvu podle tvé nálady."

„A jaká nálada je tohle, hm?" zaťukala mu podezřívavě prstem do hrudníku.

Energii pustil, odplula do prostoru.

Ušklíbl se: „Zkus hádat."

Už mu nijak nebránila v polibcích, ani v mazlení nebo čemkoliv dalším. Cítila se s ním dobře. Alespoň nyní rozhodně. Spali spolu už několikrát, ale dnešek byl v čemsi jiný. Upřímnější. Nemilovala se s ním z povinnosti, ne, tentokrát opravdu chtěla.

Draco se jí zahleděl do očí. Hladil dívku po tváři nebývale něžně. Víc, než by asi kdo zrovna od něj čekal.

„Pověz mi, proč jsi tehdy... zachraňoval záda mudlovské šmejdce?"

„Takhle o sobě už nikdy nemluv," odsekl a palcem letmo přejel po jejích rtech.

„Přemýšlím nad tím už takovou dobu. Zničil sis pověst ve Zmijozelu, když ses mě tehdy zastal. Vždyť... někteří už s tebou neprohodí ani slovo. Vědí, že to ty jsi zařídil, abych mohla chodit na vaši kolej."

Ztěžka si povzdechl. Věděl, že řeč na tohle téma přijde, jen o tom netoužil mluvit zrovna v tyhle pěkné chvíle.

„Nikdo si tě tam nedovolí šikanovat protože jsi moje holka. A pověst jsem si nezničil. Pořád jsem Malfoy," Dracovi se v očích zaleskla hrdost, podobná té jeho otce, „můžu si dělat co chci. Spolu budeme silní, Hermiono, to vim od začátku."

Vždy mu záleželo na moci a penězích, tak ho to učil i Lucius. Pokud si tuhle bývalou Nebelvírku prohlížel s láskou, musel to myslet vážně.

„Já jen... mohl jsi chodit s kteroukoliv od vás. Proč já? Sotva jsme se párkrát potkali ve velkém sále, Draco. Skoro jsi mě neznal."

Trochu zklamaně zavrtěl hlavou, načež se maličko odtáhl. Řekla něco špatně. Energie, plující místností, která doteď zářila světle růžovou barvou, postupně červenala.

„To si myslíš ty, Hermiono. Pravda je, že, no, je to trochu stupidní."

Výjimečně zasáhla ona. Chytila Draca za ruku a nedovolila mu od tohoto rozhovoru utéct. Přitáhla ho zase zpátky, do tepla. Věděla, co na něj funguje.