Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třicátá první | Draco?

A/N: Heleďte, já vim, že jsem to celé hodně zromantizovala. já si to taky vyčítám. ale už se stalo. NICMÉNĚ ta písnička hodně vystihuje pocity ohledně téhle kapitoly... <3

Mimoto, ehm, vím, že jsem říkala, že to budou už jen dvě kapitoly, aleeee... vypadá to na víc. hehe. vždycky, když už myslím, že končím, napadne mě něco nového. pomoc. ale moc dlouhé už to nebude:) max. pět kapitol.

***

Dnešní setkání Smrtijedů skončilo dřív – z pochopitelných důvodů. Hermiona nedokázala pokračovat v práci, ne, když se akorát zjevil někdo, o kom myslela, že odešel za brány nebeské.

Svíce v Luciusově pracovně dnes v noci hořely jasněji, než kdy dřív. Draco se ani neobtěžoval zkoušet luskat a kontrolovat, jestli dům stále reagoval na něj. Bylo mu jasné, že s otcovým příjezdem věci nabraly směr zpět do starých kolejí. Znechucovalo ho to, co víc, dovádělo k šílenství. Viděl věci zcela jinak, než jeho snoubenka.

Se šťastným úsměvem mu do rukou podala onu zakázanou literaturu. Chodbami už zase zněla vážná hudba, za to mohl také Lucius. Rád si ji vždy po příjezdu domů poslechl. Zněla lehce a přitažlivě, něžné tóny kláves doslova vybízely k tanci. Blondýnka se od Draca vzdálila dvěma otočkami. Rozpřáhla ruce, smála se, zahleděná na zdobený strop. Smála se tak moc a tak upřímně. Kdo ji neznal, řekl by, že zešílela.

Její perlové náušnice odrážely žluté světlo svící, vypadala naprosto úchvatně. To právě Draca bodlo u srdce. Měl strach, aby nepřišel o to nejdražší – o milovanou ženu a dítě. S příchodem otce bylo synovo štěstí náhle velice vratké. Nedokázal ani listovat v knihách, zadumaně zíral jen a jen na ni. Na její úsměv, něžné rysy, drobný pas a nevinný úsměv, který si zamiloval. Skoro by rudl zlobou, když si představil v Luciusově náruči. Nezasloužil něco tak nádherného.

„Panebože, Draco!" zvolala, nepřestávajíc zářit očividnou euforií jako žárovka v temnotě, „dokázali jsme všechno! Chápeš? Všechno!"

Ušklíbl se. Jen prošel kolem a knihy odložil zpět na klavír. Usedl ke stolu. Nechtěl teď mít nic společného s místy, kde pravidelně sedával otec.

„A dokážeme ještě mnohem víc!"

Všimla si výrazu ve tváři snoubence. Nenápadně přitančila blíž a s předstíraným zakopnutím mu opatrně dopadla přímo na klín. Sledovali se z bezprostřední blízkosti. Draco však po chvilce pohled odvrátil.

„Copak je?" pohladil ho po tváři, i to odmítal.

„Jsi nádherná," brouknul zlomeně.

Usmála se ještě víc. Asi by ho políbila, kdyby se nechal. Společně s někým milovaným měla tahle místnost neskutečně romantickou atmosféru, připomínala renesanční dobu a ona si v ní tak trochu připadla jako princezna.

„Copak?"

Draco nepřestával hypnotizovat obrovský perský koberec: „Nech mě být."

„Nenechám! Pojďte si zatančit, mladý pane Malfoyi!"

Smála se dál. Chytila ho za ruku a čekala, že toho nechá. Že ji jako většinou přimkne k sobě a přestane dělat naštvaného. Tentokrát však nic nefungovalo. Zkusila ho vytáhnout ze židle, seděl dál. Narozdíl od Hermiony, jemu hrály ve tváři ponuré barvy deprese.

Tak ho pustila. To nakonec přeci mohlo fungovat nejlépe. Protočila se jako kdyby ji někdo vedl, poté zůstala opřená o ono velké bílé křídlo, kde rozverně opřela oba lokty a sledovala ho. Připomínala malé dítě. Neskutečně roztomilé dítě. Škoda, že si ji Draco celou dobu představoval v jeho náruči. Zvedal se mu z té představy žaludek. Co si o sobě Lucius vůbec myslel, že jí sváděl hned po Narcissině smrti? A proč se nechala? Předtím mu to nevadilo. Předtím ne, zato nyní... teprve nyní ho to začínalo vnitřně spalovat.