Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola osmnáctá | Kyselé jablko

„Luciusi..."

Bylo zvláštní říct jeho jméno. Obzvlášť teď, když zjistila, kolik toho o ní věděl. Měla takový strach mluvit. Už zase si přála zastavit čas a prostě jen zůstat navždy v jeho objetí. Nacházela v něm cosi jiného, než v tom Dracově. Cítila se chráněná někým skutečně dospělým.

„Kolik toho víš? Co všechno... nám hrozí?" šeptala.

Nespokojeně si povzdechl a pohladil dívku po vlasech. Tak nějak litoval svých včerejších činů; věděl, že si vybrala sama, ale přesto pochyboval o tom, že strávit s ní noc bylo správné. Pochyboval o její zralosti, vždyt přeci měla jenom devatenáct. Zatím netušila, co skutečně chce od života a přirozeně dělala i spoustu chyb. To on se měl zachovat dospěle a nedovolit jí ho svést. Bohužel, jak nějaký slaboch, podlehl své vlastní náklonnosti k téhle drobné bytosti, podnapilosti a obyčejné posmutnělosti. Byl taky jenom chlap. Jednoduše... to zkazil. A co hůř, neměl se k tomu ji pustit ani teď.

„Vím, kdo jsi, Hermiono. Vím, že tví rodiče jsou mudlové."

Ušklíbla se, pohled však kdesi v neznámu, daleko v myšlenách: „Jsem podle tebe mudlovská šmejdka?"

Chytil její obličej do obou dlaní. Pozoroval ty šedé oči, pak odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ne, tohle už neříkej. Nejsem ten, za koho mě všichni mají. Tedy, ano, někteří mudlové jsou... zavrženíhodní, ale to ty nejsi. Ty jsi vážně velice nadaná. Mít velmi silnou vrozenou magii je, dá se říct, zázrak."

To už ji donutilo se pousmát, ač ne zrovna vesele.

„Zázrak? To mi ještě nikdo neřekl."

„Zázrak," smál se, jakmile uviděl její úsměv, „nenech si od nikoho říkat cokoliv jinýho."

Bylo mu naprosto jasné, že jejich takzvaný vztah nemohl mít dlouhé trvání. Ale čím víc ji sledoval, tím méně litovat času, který spolu strávili. Jeho život už příliš smyslu neměl, ovšem její? Ten ano. Měl ho hodně. Rozhodl se zcela – hodlal ji chránit do posledního dechu.

Venku začínalo hustě sněžit. Vichřice znovu přicházela a činila místnost útulnější. Snad jako kdyby i počasí smutnilo po Narcisse a rozhodlo se dát svou nespokojenost najevo. Jak meluzína zpívala, Hermiona náhle zatoužila stulit se zpět ke krbu. Beze slova vzala Luciuse za ruku a naznačila, aby ji následoval. Muselo to být jejich momentální špatnou situací, že poslechl.

Nabídla mu deku. On jí podal druhý cíp, aby si ho mohla obalit kolem ramen. Tiskli se k sobě a zírali do ohně. Bylo jim jasné, že musí mluvit. Že musí řešit to všechno. Jen nechtěli. Tak rádi předstírali, že žádné problémy neexistovaly.

„Myslím, že zbytek probereme, až přijede Draco. I on toho hodně neví."

Mluvil potichu. Vnímal, že toho na Hermionu bylo moc. Sotva stihla vstřebat jejich společnou noc, natož cokoliv dalšího.

„Říkal jsi, že to, co víš, je zrůdné. Nevím, jestli jsem připravená... to vědět taky. Nemůžu uvěřit ani tomu, že jsi Smrtijed. To je... to je příserné. Nechci na to myslet."

„Nemusíš. Pro tebe je důležité, že dokud jsi tady uvnitř, se mnou, jsi v bezpečí. Alespoň prozatím."

Musela se držet, aby neplakala. Jakmile si toho všiml, přitiskl ji k sobě a nechal ji, aby se schovala v jeho náruči. Ano, zatím tuhle blondýnku skutečně chránit mohl. Zatím. Situace však mohla rychle nabrat jiných obrátek. Stejně tak netušil, co dělat, až přijede Draco. Za své city k jeho snoubence cítil opravdovou vinu. Bohužel si prostě nemohl pomoct. Nechtěl se cítit ještě víc provinile za to, že bude žárlit na vlastního syna, až si zase začne Hermionu přivlasňovat. Nebylo však vyhnutí. Musel myslet na její dobro, ne na své.