Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola devátá | Zítra

Opakovala si v mysli všechna obranná kouzla, jedno přes druhé. Rychle. Zmatečně. Nedokázala se soustředit. Lucius ji vzal kamsi do suterénu, procházeli dlouhou, temnou chodbou. Ne, nevěřila mu. K tělu si pustil jen pár vyvolených, zbytku se rád zbavil. Hermiona se bála, že ona patřila k tomu zbytku. Však, proč by mu na ní záleželo. Akorát tu přidělávala starosti. A nyní nejspíš věděla až příliš.

„Lumos!" poručil muž své hůlce zhruba někde v půli cesty, tam, kde už nebyla světla, svíčky, ani pochodně. To místo nahánělo reálnou hrůzu.

„Lumos!" zopakoval s větším důrazem, „Lumos! Zatraceně!"

Hermionina vnitřní šprtka bohužel zase jednou převládla. A jako vždy v naprosto nevhodné situaci. Nikdy nehleděla na strach nebo cokoliv jiného, prostě řekla to, co musela.

„Když je člověk emocionálně vyčerpaný, kouzla mu nemusejí fungovat."

Lucius se k ní trhavým pohybem otočil, sice mu nešlo vidět do tváře, ale slyšitelně uraženě si oddechl. Pak zůstal stát. Vyzýval ji k akci. Blondýnka si povzdechla. Už zase musela dělat, co bylo správné, i když to dost možná vedlo k její vlastní smrti.

„Lumos."

Namodralé světlo její hůlky ozářilo dlouhou chodbu.

„Fajn, dobře. Jdeme."

Pustil ji před sebe. Šli docela dlouho a ona stále nevěděla, kam vlastně. Topila se v myšlenkách. Viděla před očima Narcissu, její unavený výraz téměř bez života. Představovala si, jak by na to asi reagoval Draco. Stále dokola ji překvapovala i vzpomínka na Luciuse, dávajícího najevo upřímné emoce. Měla pocit, že teď by nikoho zabít nedokázal, ale nechtěla být naivní.

Hůlka ozářila jakési velké, dřevěné dveře. Hermiona však ani nestihla jakkoliv zareagovat; namodralé světlo náhle začalo nezvykle zesilovat, zvětšovat se. Podrážděně zamrkala a zkusila hůlkou mávnout, což nepomohlo.

Světelná koule se zrodila velice podobně, jako předtím v hlavním sále. Až na to, že zůstala stát na místě, přímo Hermioně před obličejem.

„Co s tím?" zašeptala.

Lucius docela dlouho mlčel, ohlédla se po něm. Většina povýšenosti a běžné arogance z jeho osoby na moment zmizela. Sledoval světlo, zamyšlený.

„Nemám jediné ponětí."

Ucítila husí kůži. Neměl jediné ponětí? Cože? On?

„Raději bych se toho nedotýkal," dodal ještě navíc.

„Proč?"

„Prostě na to nesahej. Nahmatej kliku, je odemčeno. Rychle."

Jen, co se dveře pootevřely, světlo samo od sebe zamířilo dovnitř. Vylétlo vysoko ke stropu, kde bez přestání kroužilo. Vešli do místnosti, kde Lucius skrýval své lektvary.

Hermionu překvapení neopouštělo: „Jsme... tady?"

„Ne, jsme jinde. To není ta samá komnata jako předtím."

Víc neřekl. Pečlivě hypnotizoval kouli energie, poletující u stropu. Hermiona začínala mít všeho dost. Nesnášela, když s ní někdo zacházel jako s hadrem a tady to zažívala v jednom kuse. Jako vždy si o sobě Lucius myslel, že mohl vše a nemusel nic. Že jí nemusel ani říct, co po ní chtěl.

„Tak podívejte... co se to tady děje? A co znamená tohle světlo? Povězte mi přeci něco!"

Začínalo jí být všechno jedno. Neměla co ztratit. Natáhla ruku směrem ke kouli, očekávala, že i ona popluje k ní, ale nic. Udržovala si svůj oblouk, ve kterém se pohybovala.