Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola sedmá | Třináctá komnata

Pokoj už před nějakou tou dobou pohltila tma. Zlatavé světlo se odráželo v dívčiných očích. S nic neříkajícím výrazem sledovala energii, jež svírala v rukou. Příjemně hřála. Bylo to jediné světlo v téhle temnotě. Nechtěla rozsvicet, neměla chuť vidět samu sebe.

Zaťukání. Jemné. Ženské. Energii okamžitě zhasla. Nebo to snad byl Draco?

„Kdo je tam?" zmohla se poprvé za dnešní večer k nějakým slovům, ač tichým.

„Neboj. Otevři."

Narcissa. Proč zrovna Narcissa? Povzdechla si a nakonec přeci jenom vstala ze země. Klíč cvaknul. Žena vešla dovnitř. Nechala sice pootevřeno, aby do pokoje pronikalo světlo, nicméně respektovala Hermioninu momentální potřebu tmy. Už to dívku dostatečně zarazilo. Podobně jako milý úsměv na tváři Luciusovi manželky.

Usedly na sedačku hned vedle zrcadla, Narcissa blondýnku tiše sledovala.

„Vezmi si. Po tom se ti uleví."

„Já... co je to?" zamračila se nedůvěřivě na tác s jakýmsi fialovým lektvarem a vánočními perníčky, jak jinak než se zelenou polevou.

„Ale, zlato," ušklíbla se pobaveně žena, „mně můžeš věřit. Ten lektvar ti uleví od bolestí a to cukroví... no, neříkej mi, že nemáš hlad. Celý den jsi nejedla."

„Od bolestí? Jak víte –⁠ "

„Musela bych být úplně slepá a hloupá. My všichni tohle umíme, Mio. Mám svého syna moc ráda, ale sám by nedokázal vytvořit tak silnou energii, aby rozbila velkou zlatou lví hlavou."

Hermiona zbledla. Takže věděli všechno. Co teď?

„Prosímtě, přestaň se tvářit tak vyděšeně! Jenom mezi námi, já tuhle lví hlavu stejně nesnášela. Byla nevkusná. Takhle jsem mohla manžela přemluvit, aby ji konečně nechal odstranit."

Ta žena se chovala tak uvolněně a mile. Něco takového by od kohokoliv uvnitř Malfoyovic panství nečekala, už vůbec ne od ní.

„Nechtěli jsme, tedy já nechtěla... chápete, neudělali jsme to schválně –⁠ "

„Já vím!" ujišťovala ji dál, „hlavně vypij ten lektvar. Pokud se vám podařilo vytvořit tak velkou světelnou kouli, musíš mít bolesti ještě teď. Dobře to znám."

Hermiona do sebe kopla kysele chutnající, fialovou tekutinu, stále v hloubi duše trošičku nedůvěřivá. Žena ji sledovala se zvláštním obdivem, úsměvavá. Prohlížela si blondýnku trochu jako nějaký vánoční dárek. Měla pocit, že Narcisse skutečně věřit mohla. Konečně tu byl někdo, z koho zářila dobrá energie.

„Přijď za námi potom dolů, prosím. Potřebujeme s tebou probrat nějaké věci ohledně zítřka a navíc, Draco už má o tebe starost. Prý ho to mrzí."

„Ale... nepotrestali jste ho za to, ne?"

Samotnou ji až překvapilo, jak se o něj zajímala.

„No, Lucius měl vztek, ale pak nad tím mávnul rukou. Víš co? Nechám ti tady ty sušenky. Přijď, až se na to budeš cítit. A nedělej si s tím už hlavu, ano? Tebe za to nikdo trestat nebude."

Bolesti opravdu ustávaly. Poprvé za dnešní večer si Hermiona úlevně oddychla. Narcissa akorát stála ve dveřích, něco říkala domácímu skřítkovi.

„A ještě... počkejte, prosím!"

Žena se ihned otočila, snad jako kdyby to tušila a čekala, kdy ten moment přijde: „Copak?"