Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá třetí | Konečná

A/N: Cokoliv se vám bude zdát jako nesrovnalost, je změna v kánonu.

***

Ta chvíle ticha byla snad nejhorší z toho všeho. Konkrétně tahle chvíle ticha. Nešlo o běžné ticho, ale o jeden z posledních momentů, které vám utkvěly v paměti před smrtí. Alespoň tak to Hermioně připadalo. Nedokázala myslet. Nedokázala vzpomínat, už ani plakat. Jen tam stála, svázaná, ignorující to příšerné pálení na levém předloktí. Zírala na Draca, prožívali to ticho spolu. Alespoň to jim dovolili. V očích svého snoubence viděla omluvu, tak jen odmítavě zavrtěla hlavou. Neměl se za co omlouvat. Dělal, co mohl. Měla nyní větší strach o něj, než sama o sebe.

Jeden ze tří nejvýše postavených si stáhl kapuci. Pohlédla jí do tváře, usmívala se, zrak plný čehosi podobného děsivému šílenství. Bellatrix Lestrange. O ní Hermiona už slyšela mnohokrát. Věděla, čeho tato Smrtijedka byla schopná.

Nadšeně si ji prohlížela, ve výrazu viditelnou nedočkavost: „Tebe si vychutnám."

Blondýnka jí plyvla přímo do tváře. Neskutečně tím člověkem pohrdala. Bellatrix nemeškala, urazila se vždy snadno. Rovnou jí zabodla hůlku pod krk.

„Uděláme to rychle!" zavrčela.

Lucius ji chytil za rameno. Kousek Bellatrix odtáhl, vrhla na něj tázavý pohled.

„Ne, proč rychle? Vychutnáme si ji."

Sám Voldemort je přerušil. Gestem naznačil, aby odstoupili oba dva.

„Ano, vychutnáme si ji. Chci, abys začal, Luciusi."

Lucius to nekomentoval, asi něco takového přesně čekal. Obešel Draca a sebevědomě se postavil hned vedle Pána zla. Beze slova si blondýnku prohlížel. Vzal její bradu mezi palec a ukazováček stejně, co předtím Voldemort. Poznala, že to tak nemyslel. Že se jí chtěl prostě jen naposledy dotknout. Za ledovou maskou skrýval silné emoce. Pokud by jí opravdu plánoval ublížit, udělal by to jen a jen proto, aby její utrpení zkrátil. Hleděli si do očí. Něco se jí snažil sdělit, nedokázala v tom stresu však poznat, co.

„Mudlovská šmejdka," zamumlal nakonec, aby ho náhodou kdokoliv z čehokoliv nepodezříval. V ruce svíral svou hůlku. Chystal se splnit příkaz.

„Ty bastarde! Bastarde!" křičel Draco, „jestli jí cokoliv uděláš, udělám něco já tobě! Slyšíš?!"

Bellatrix se hlasitě zasmála. Bavila jí to jako nic jiného na světě.

„Snad bys nemiloval šmejdku!" poznamenala nakonec.

Zbytek Smrtijedů patrně neměl povolení se zvednout. Museli zůstat sedět a počkat. Jen profesor Snape tomu po očku přihlížel, pokoušejíce se utlumit zděšený výraz. Tomuhle nikdy nechtěl být přítomný, ač to tušil už od minulého setkání. Nakonec odvrátil pohled a ponechal oči zaražené do stolu. Plánoval použít kouzlo, které ho na nějakou tu dobu zbaví sluchu. Slyšet její křik... ne, to ne. To by bylo hrozné.

S Luciusem na sebe hleděli. Oba vzpomínali nejen na společnou noc, ale na to všechno. Hermiona by raději zemřela jeho rukou, než rukou kruté Bellatrix. I to si uvědomoval. Nic už v jeho zraku nehledala, žádné uklidnění, ani podporu. Nic z toho jí nyní ani nemohl dát. Přesto v těch šedých duhovkách cosi vězelo; jenomže co? Opravdu se snažil blondýnce něco rychle sdělit. Skrze stres to však nedokázala pochopit.

„Do toho, Luciuisi," pobídl ho Pán zla, nedočkavý na dobré divadlo, „nebo se o to postarám sám."

Nebránila se mu. Viděl to v ní. S nádechem zavřel oči a beze slova mávnul hůlkou. Díky jeho vrozené černé magii stačila síla myšlenky. Ignoroval Dracův křik, tu spoustu nadávek. Prostě udělal, co musel.