Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třináctá | Kakao s rumem

Venku vydatně sněžilo. V rukou svírala teplý hrnek s kakaem, stejně, jako zbytek skupiny kolem. Seděli v obýváku na gauči a povídali si; tedy, Draco si povídal. Hermiona spíš mlčela a snažila se na sebe příliš neupozorňovat. Prohlížela si jeho kamarády, budoucí spolužáky ve Zmijozelu. Všichni ji měli za Dracovu snoubenku, budoucí paní Malfoyovou. Díky tomu ji i respektovali. Nikdo by si nedovolil říct jediné slovo.

„Budem hrát pravda nebo úkol, co myslíte?" navrhnul tmavovlasý kluk po Dracově pravici.

„Jako než půjdem ven? Fajn nápad. Ať začne tady budoucí paní Mafoyová."

Ta dívka po ní hodila doslova závistivým pohledem. Po Dracovi koukala od začátku večera, asi si nemohla pomoct. Vypadala, že kdyby mohla, sprovodila by jeho snoubenku ze světa. Draco ji ignoroval – stejně jako zbytek holek, které se na něj v jednom kuse přiblble usmívaly.

Dokonce se po oné černovlásce přísně podíval: „Já začnu, Charlie."

Koukali si s Hermionou z očí do očí. Schválně jí dýchnul na krk, dost možná, aby znervózněla. Blonďák pečlivě prohlížel ořískové duhovky, něco v nich hledal. Škodolibě se pousmál. To nebylo dobré znamení. Celá parta je napjatě, zvědavě sledovala; však se během pár dní stali nejpopulárnějším a zároveň nejnenáviděnějším párem v Bradavicích.

„Pravdu nebo úkol?" optal se.

„Pravdu," odpověděla pohotově.

Hned nato jí došlo, že si možná měla radši zvolit ten úkol.

„Fajn. Takže pověz mi, Mio, těšíš se na náš svatební den? V jaké barvě si představuješ výzdobu?"

Schválně volil vyčítavý tón hlasu. Zíral jí až do duše a dobře věděl, že ona lhala velmi nerada, ani to pořádně neuměla. Čekala, kdy konečně zabere ten hloupý lektvar a udělá z ní veselou, zdrogovanou trosku.

„Dej mi úkol," zamumlala.

Přiblížil se ještě víc. Dnes ho bavilo dělat jí naschvály. Dokonce vzal její ruku do své a na oko zamilovaně propletl jejich prsty.

„Pročpak?"

„Připadá ti vhodné o tomhle mluvit zrovna tady, Draco?"

„No tak, Mio! Pověz nám víc o vaší svatbě! Chci mít ty novinky jako první," vložila se do toho opět Charlie, potěšená Hermioninou nervozitou.

„Jo, to abys to mohla roznést po celých Bradavicích," rýpla si do ní zase jiná dívka.

Draco měl jednoduše pořád vztek. A vybíjel si ho opravdu nehezkým způsobem.

„Víš, miláčku," usmála se falešně a silou stiskla jeho ruku, „mám ráda zlatou. Takže naši svatební výzdobu vidím ve zlaté. Všichni spokojení?"

Spražila Charlie pohledem. I ona už jí štvala. Nejvíc ji však štvalo to lhaní; ona i Draco dobře věděli, že si momentálně jejich svatbu neuměli představit vůbec.

„Pravda nebo úkol, Draco?"

Zase a znovu černovláska. Ta holka si prostě nedala pokoj.

„Úkol," odpověděl pohotově.

Usmála se: „Uděláme si soutěž ve stavění Igloo. Snad si to kouzlo z minulého roku pamatuješ, ne?

„To si piš, že pamatuju. A taky si piš, že ho zvládnu líp, než ty!"

„Myslíš? Tak si to pojď zkusit, princátko!"

Charlie vstala a s naprosto sebejistým výrazem zacouvala směrem do chodby. Všichni ji postupně následovali. Draco se Hermiony neptal, prostě ji popadl a vzal s sebou. Celá parta skákala tak, jak ta otravná černovláska pískala. S Dracem se znali už dlouho, nejspíš s ním vždycky toužila chodit, ale on její náklonnost tak nějak neopětoval.

***

Sněžení lehce ustalo. Prohlíželi si Igloo, vytvořené kouzlem z hůlky Malfoyovic syna. Bylo pěkné, to se muselo nechat.

„Tohle nepřekonáš!" kasal se hrdě.

„Tak dívej."

Charlie několikrát mávla hůlkou. Sníh se nejdřív vytvaroval do několika cihliček, rozestavěných do oblouku. Ty se postupně množily, hezky jedna na druhou. Postupně vytvořily velké Igloo, rozhodně vyšší i širší, než to Dracovo. Coby třešnička na dortu dokonce zevnitř zářilo.

„No, co říkáš?" pohodila svými tmavými kudrlinami černovláska.

„Jak jsi tohle, sakra, udělala?!"

Pobaveně se rozesmála a bez jediného dalšího slova utíkala sněhem přímo dovnitř jejího výtvoru.

„Pojď za mnou! Dělej!" volala za ním ještě.

Na Hermionu asi začínal účinkovat lektvar. Jakmile viděla Draca běžet spolu s Charlie do toho Igloo, chtěla ho následovat. Dokonce přidala do kroku. Vtom ji však ostře zasáhla sněhová koule.

„Bitva!" 

„Sněhová bitva! Braňte se!"

„Bojujem! Dělej, Mio! Braň se!"

Dracovi kamarádi křičeli jeden přes druhého. Někdo z nich začal spontánní koulovanou. Zasáhla ji další koule, pak další. Nevydržela to a musela jim jejich útoky oplatit. Několikrát se jí dokonce povedlo ubránit se před zásahem tím studeným sněhem hůlkou. Nejdřív jim hodlala utéct, ale pak si uvědomila – proč vlastně? Konečně měla kamarády. Konečně někoho zajímala. Konečně s ní chtěl někdo hrát koulovanou. Vzala další sníh a přiběhla blíž, mrskla ho přímo po dívce, která stála nejblíž.

„To ti nedaruju!" okřikla ji ta brunetka.

Smála se. Tolik ji to bavilo. Zapomněla se kdesi ve víru dění a teprve po několika minutách si uvědomila, že by vlastně ráda zapojila i Draca. Třeba právě takhle se mohli usmířit. Myslela to dobře, prostě toužila zapomenout na to, co bylo, a bavit se. Jako děti.

„Hned přijdu!" volala na přátele.

Celá udýchaná, nicméně veselá, doběhla k Igloo. Po čtyřech zalezla dovnitř, uvnitř to opravdu pěkně svítilo.

„Draco, pojď, připoj – "

Zkameněla. Zatuhla na místě jak přimražená. Ta drzá černovlasá holka se na Draca lepila jak pominutá a on jí v tom vůbec nebránil, naopak. Líbal ji dost možná stejně nadšeně, co Hermionu. Usmál se a něco Charlie zašeptal do rtů, ta to oplatila podobně rozpustilým smíchem, pak zase přimkla své rty k jeho. Přes zaražený dech se Hermiona nezmohla na víc, než si hlasitě odkašlat nebo spíš zachraptět.

Draco jí věnoval krátký pohled: „Co potřebuješ?"

Když neodpovídala, neřešil to. S klidem dovolil černovlásce, aby pokračovala. Blondýnka odmtatud rychle vycouvala, naprosto opařená tím, co právě viděla. Sotva zvládla vstát zpět na nohy. Takže se Draco v tom proklatém Igloo klidně líbal s Charlie a ani ho nezajímalo, že to viděla? Prošla kolem party, která i nadále pokračovala v koulovačce, jako bez duše.

„Nebudeš už hrát, Mio?" ptali se.

Vešla dovnitř domu. Odhodila kabát, zamířila do  kuchyně. Tam totiž byla tma. Tiše usedla ke stolu a moment zírala do temnoty. Vybavovala si, jak se ti dva k sobě měli. Jak Draco držel kolem Charlie kolem pasu tak, jako to dělával jenom jí. Rozplakala se. Nejdřív trochu, potom hodně. Opravdu hodně. Sýpala a vzlykala a nemohla to ani za nic zastavit. Přitom proč? Přeci Draca nemilovala. To věděla. Mohl za to snad ten lektvar?

Měla v sobě neskutečný nepořádek. I proto plakala. Ale zranilo ji, jak ho nezajímalo, co si bude o jejich líbání myslet. Naprosto ji před Charlie ztrapnil, přesně to si ta potvora určitě přála. Teď o tom beztak plánovala říct všem ve škole. Draco si určitě přál Hermioně ublížit. Chtěl, aby taky cítila bolest. Nebo už na ní možná prostě jen kašlal. Schválně s ní zacházel jako s hadrem.

Plakala. Dlouho. A ještě víc proto, že tady ti kamarádi, včetně Charlie, měli zůstat na noc.