Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola šestnáctá | V černém

Prosimvás, kdo jste tu kvůli Dramione, nějak mi tuhle kapitolu přežijte. je o hodně moc podstatnější, než vypadá. díky díky. pokusím se vám to napsat nějak, aby to bylo aspoň... hezký, umm. ale žádný vyloženě nechuťárny ode mě nečekejte, oka? já su romantik, aspoň v knížkách teda.

...

Draco nikoho nepouštěl k sobě do pokoje. Vyšel ven až o dobré dva dny později, v to ráno, kdy mělo dojít k Narcissinu pohřbu. Nemluvil, nejedl, nepil. Strnule zíral před sebe, zbledlý jako stěna - na tom se nezměnilo vůbec nic až do chvíle, dokud neviděl rakev své matky, jak klesala ke dnu jámy. Pak se pouze snažil zadržovat slzy.

Účast na pohřbu byla povolena pouze pár nejbližším. Lucius tam nechtěl nikoho cizího, žádné přátele přátel. Netoužil po fotkách v Denním Věštci, ač věděl, že se tam objeví tak jako tak. S nic neříkajícím, mdlým výrazem pozoroval celý ceremoniál, oděný v černém kabátu. Mlčky poté hodil své milované poslední růže.

Hermiona cítila chlad, který mezi otcem a synem panoval celou tu dobu. Začínali se vzájemně nenávidět. Tedy spíše Draco začínal nenávidět Luciuse.

Při odjezdu z onoho honosného hřbitova nastoupil do jiného auta. Ptala se, snažila se zjistit důvod, měla totiž strach. Ale Lucius mlčel. Až v půli cesty do jejich, momentálně opuštěného, panství se zmínil, že Draco chtěl na pár dní zůstat u příbuzných. Prý, aby si odpočinul.

Domov byl studený a potemnělý. Nikdo nezatopil, neupekl sušenky, nerozsvítil Vánoční stromeček. Narcissa tu neskutečně chyběla. I domácí skřítci za ni drželi smutek; sesedli se ve své komůrce u svíčky a zhruba hodinu mlčeli. Měli ji rádi. Narozdíl od Luciuse s nimi zacházela slušně.

Blondýnka ze sebe shodila kabát a usedla do kuchyně. Narovnala spadlé ramínko oněch dlouhých, velmi slušných pouzdrových šatů, které si na pohřeb vzala. Tupě zírala na lahev alkoholu, položenou kousek od ní, ke konci stolu. Přesně tu o malou chvilku později popadl Lucius a prostě ji do sebe obrátil. Stojící ve stínu působil, že se pokoušel schovat před svými vlastními problémy. Nedával to najevo, ale teprve teď na něm Hermiona poznala, že mu z dneška bylo na omdlení. Napil se znovu. Nechutnalo mu to. Znechuceně se zašklebil.

Nedokázala narušit ticho. Vstala a natáhla k němu ruku. Chtěla taky. Bez řečí jí lahev podal. Cítila se podobně zle jako všichni ostatní, měla dojem, že věci už nedávaly smysl. Myslela i na Draca, jak líbal Charlie. Pořád ji bolelo, jak se k ní zachoval. Rozhodně to udělal naprosto schválně.

Alkohol zaštípal na jazyku. Měl grády. Nic tak silného nikdy nepila. Lucius si mezitím nalil něco dalšího. Nečekal. Hodlal se spít pod obraz a nezajímalo ho, co si o tom kdo myslí.

„Co to máte?" špitla.

„Tohle je něco jiného."

„Co jiného?"

„To ti nedám," ušklíbl se, načež rychle vypil obsah skleničky.

„Co mi nedáte?"

„Zapomníček."

„Zapomníček?"

„Jo, Zapomníček. Lektvar, po kterým nemáš výčitky svědomí a nemyslíš na to špatný, aspoň teda většinou to tak funguje. Je to jako alkohol, jenom... lepší."

„To pořád pijete?"

Pozorovala ho skrze šero, prohlížela si detaily jeho posmutnělé, depresí odbarvené tváře. Nemohla z mysli dostat ten polibek. Několik dní se kvůli tomu Luciusovi upěnlivě vyhýbala. Věděla, že za to líbání mohla opilost a nedostatek lidského tepla a porozumění, který zažívala. Až dodnes ji ty vzpomínky děsily. Ovšem nyní už na ně... tak nějak kašlala. Nebyla malé dítě, aby kolem toho neustále tropila povyk. Ne po Narcissině pohřbu.