Do jeho mysli - 2

21.

Elisabeth si nepamatovala, že by se jí někdy podařilo dostat se ze školky tak rychle domů. Ani tenkrát, když její byt vytopila roztržitá sousedka o patro výš, která ráda trávila dopoledne poležením a počtením ve vaně, nespěchala domů tak urputně, jak dnes. Skoro měla chuť jít do kuchyně a zapsat svůj výkon na ledničku, kam si na papírky „to do" zaznamenávala všechna důležitá data a čísla. Byl to rozhodně údaj hodný zapamatování. Trasu domov – školka, kterou svým obvyklým tempem zvládala za deset, nanejvýš patnáct minut dnes zdolala za osm, ani si toho nevšimla. Jejím hlavním pohonem byla zlost. Jak byla rozčilená, nehleděla na vzdálenost, terén ani nekomfort vysokých klínků, na kterých to obvykle zvládala jen běžnou, klidovou chůzi a vyrazila jako střela, zatímco se svět kolem ní měnil v barevné, rozpité linky.

Když přišla domů, sotva popadala dech, a s každým krokem jí vystřelovala bodavá bolest do nártů, ale cítila se už o mnoho klidnější. V chodbě skopla z nohou boty a bosky odešla do svého pokoje. Převlékla se do trička a bavlněných kraťasů a pak si to namířila do kuchyně. Vydolovala z útrob skřínky za dózami s těstovinami tyčinku snickers, kterou si tu schovávala pro nouzové případy, jako byl tento. Jedno nepsané ženské pravidlo tvrdilo, že čokoláda je ten nejlepší lék na osobní krizi. A ona nemohla než souhlasit. Tyčinka byla už sice trochu rozteklá, ale to ji ani v nejmenším neodradilo. Popošla a kecla si s ní na pohovku. Kousala se netrpělivě do rtu, když otevírala její obal, jeho šustění ještě víc podráždilo její chuťové buňky. Pak už se do ní konečně zakousla.

Jak se jí rozlinula po jazyku sladká chuť, zavřela oči a čekala, až dojde v kalorickém kómatu k blaženému psychickému uvolnění. Ale místo toho stále nemohla přehlédnout, a hlavně přeslechnout, jak nad ní její svědomí nespokojeně kroutí hlavou a sarkasticky si pomlaskává. Kam jsi to dopracovala, Banksová? Ta ženská přijde, aby tě zastrašila, a ty jako hysterka hned utečeš domů a cpeš do sebe čokoládu, místo toho, aby ses jí postavila a jasně jí ukázala, komu ten chlap patří? Bravo. Potlesk pro hrdinku dne! provolávalo s kousavou ironií.

Kromě toho, že ji přimělo cítit se jako totální idiot, k něčemu dobrému jí přece jen prospělo. Přivedlo ji k prozření, a to okamžitému. Najednou si uvědomila, jak komicky a uboze vypadá s tím nasupeným výrazem a čokoládovým drobkem, co jí uvízl v koutku úst. Jako nějaká neurotička, co ji od nervového zhroucení drželo už jen sladké, tyčinky, zmrzlina, a čokoláda. S jediným rozdílem, že v takovém případě by rozhodně nezůstala jen u jedné Snickers – a měla asi o dvacet kilo víc. Nicméně, s takovým přístupem by jí ani to netrvalo příliš dlouho.

Nejspíš díky té hrůzostrašné vidině sebe samotné jako navždy nešťastné a navrch obézní existence se v Elisabeth zvedla nová vlna odhodlání. Chuť čokolády jí najednou zhořkla na jazyku, arašídy byly, jako by mezi zuby drtila kameny, karamel jí obaloval čelisti jako lepidlo. Zmáčkla v pěsti zbytek tyčinky a přitom cítila, jak jí čokoládovo – karamelová hmota prolézá mezi prsty. Pak ji odhodila na zem. Od té chvíle se už na sladké tyčinky, a konkrétně na její oblíbenou Snickers nemohla ani podívat. Její svědomí nad tím smělým činem souhlasně přikyvovalo. Správně. Tvoje stehna ti za to poděkují.

Připadala si tak strašně pitomá, že kvůli té ženské chtěla uronit jen jedinou slzu, až se při tom pomyšlení musela stydět sama před sebou. Nechtěla omlouvat své zbabělé chování, ani ho svádět na šok, který na něj měl obrovský vliv. Naopak si byla vědomá, že je potřeba s ním něco provést. Vyvarovat se ho, nejlépe. Příště se nedá. To si slíbila, alespoň pro začátek. Musela se obrnit proti té šílené ženské a jejím urážkám důvtipem, bystrostí a inteligencí. Hlavně se jí nesměla nechat znovu rozhodit. Být připravená na různé nepříjemné situace, do kterých ji ta trhlá ženská mohla eventuálně dostat. Příště ji možná může objevit ve svém bytě, jak stojí v jejím pokoji a hrabe se jí ve věcech, nebo v kuchyni, jak slídivě prohlíží obsah její ledničky. Jistě, bylo šílené, možná i trochu paranoidní, že na něco takového vůbec myslela. Ale s ní za zadkem si nemohla být ničím jistá. Kdyby bylo tak snadné, zeptat se vševědoucího vesmíru, udělala by to. Jak daleko ještě hodlala zajít ve svém úmyslu, vrátit se k němu?