Do jeho mysli - 2

12.

„Pánové, díky za pozornost. Podle vývoje situace bychom se znovu sešli ještě tento týden. Přesný termín budete mít v emailu." Doktor Gibson se s chraplavým odkašláním chronického kuřáka rozloučil s kolegy, zamířil ovladačem na dataprojektor a konferenční místnost na pár sekund potemněla, než se nějaký dobrovolník zvedl a rozsvítil, načež všichni přítomní slepě zamžourali do ostrého světla. Jak se začali lékaři sbírat k odchodu, i Christopher zaklapl svůj notebook, na jeden lok dopil zbytek chladnoucí kávy z hrnku a vstal od stolu. Až když se po třech hodinách v sedavé pozici postavil na nohy, uvědomil si, jak unavený je. Další probdělá noc. Další konzilium. Jelikož šlo o konzultaci v případu léčby dětského pacienta, byla jeho přítomnost zde žádoucí. Mimo něj se sešlo i pár chirurgů, kteří probírali možnost operativního řešení a internistů, kteří zastávali spíše konzervativní způsob léčby. Mezi nimi i James Banks, který si ho po celou dobu přes stůl měřil nenávistným pohledem, jako by v místnosti byli jenom oni dva, a ne dalších pět lidí, kteří mohli být svědky jejich intenzivní výměny pohledů svědky. Byl si jistý, že kdyby Banks mohl zabíjet pouhým pohledem, ležel by už zkrvavělý a bez známek života pod stolem.

Po dvou dnech prakticky beze spánku si připadal hrozně zpomalený, jeho motorické a kognitivní schopnosti byly na pomyslné nule, takže zbytečně neplýtval energií spěchem. Na rozdíl od něj, jeho kolegové byli čilejší a lačnější po obědové pauze, do které se porada protáhla, takže než si sesbíral všechny své věci, byl v jednací místnosti sám. Tedy, alespoň si to myslel. Zvedl hlavu a zachytil pohledem postavu na opačné straně stolu. Byl to Banks.

„Promluvíme si," pronesl k němu odměřeným hlasem. Poté bez jediného slova došel ke dveřím, zavřel je a postavil se před něj. Z jeho počínání bylo zjevné, že onen zamýšlený rozhovor bude osobního, snad i důvěrného rázu, ale ne tolik, aby si od něj neměl držet odstup.

Christopher neměl náladu poslouchat jeho stupidní řeči o ještě stupidnějších problémech, které s ním měl. Jediný důvod, proč ho jednoduše se vztyčeným prostředníčkem neodbyl a neodešel, byl, že ho zajímalo, co s ním zrovna Banks potřebuje probrat. Sotva by mohlo existovat téma, o kterém by oni dva mohli mluvit, tedy vyjma práce. Pravda byla, že byli oba nejraději když spolu příliš komunikovat nemuseli. Pustil z rukou zpátky na stůl složky se svými poznámkami. „Jak je libo. Poslouchám."

„Mou sestru necháš na pokoji."

Obočí mu překvapeně vyjelo nahoru. Nevěděl, jestli ho víc šokovalo Banksovo očividné přesvědčení, že mu smí diktovat, co má dělat, anebo fakt, že mu začal naprosto bezostyšně tykat, což by mu za žádné okolnosti sám nikdy nenabídl. „Prosím?"

„Nebudeme si hrát na přehnanou zdvořilost. Já nemusím tebe a ty mě. Ale tohle je osobní. Je to moje rodina. Takže laskavě drž ty své hnusné pracky a péro dál od mojí sestry," zasyčel.

Christopher sklopil obličej, aby skryl posměšný úsměv, který se mu dral na rty, ale ironické uchechtnutí už zadržet nedokázal. Bylo pravidlem, že vulgarismy většinou přicházely na řadu, když docházely těm méně sečtělým jedincům argumenty. To jen potvrzovalo jeho nevalné mínění o Banksově inteligenci. Zvedl hlavu a pohlédl mu do očí. Banks opětoval jeho pohled a tvářil se neohroženě. „A proč bych to měl dělat?" otázal se, záměrně neutrálním tónem, jako by se ho snažil vyprovokovat, od čehož Banks neměl, jak viděl daleko. Byl horká hlava, navíc se zdálo, že jak šlo o sestru, neumí se kontrolovat. Jeho ochranitelské pudy Christopherovi svým způsobem imponovaly, ale i tak si nemohl pomoct. Byl podrážděný a nevyspalý a spatřoval v jejich konfliktu skvělou příležitost, jak si vybít svou frustraci z nedostatku spánku.