Do jeho mysli - 2

36.

I přes svou čerstvou a nezpracovanou bolest Elisabeth věděla, co musí udělat. Co je správné.

Zpočátku bojovala s velkým morálním dilema. Nechtěla Jamesovi působit další bolest. Dost na tom, čím vším si spolu prošli. A zvlášť, když věděla, že si to její bratr bude vyčítat. Tomu se nedalo vyhnout. Ale byla si jistá, že kdyby mu to neřekla, nikdy by jí to neodpustil. Vždy k sobě byli upřímní - nebo se o to alespoň v jistých mezích jejich sourozeneckého vztahu snažili. Na druhou stranu, neříct mu to, nejspíš by se o tom nikdy nedozvěděl. Neměl jak. Jenže nevěděla, jestli si může dovolit, to riskovat. A jestli to vůbec riskovat chce.

Nakonec usoudila, že při těch všech okolnostech, za jakých k tomu došlo měl její bratr právo, znát pravdu. Stačilo, aby se sama sebe zeptala. Kdybych byla na jeho místě, chtěla bych to vědět? Její odpověď byla okamžitá, jednoznačná a definitivně ji přiměla k činu.

Nečekala by, že při tom všem, co ji čekalo bratrovi říct, pro ni nakonec bude ze všeho nejtěžší mu zavolat. Jamesovo číslo vyťukala nejméně třikrát, než sebrala odvahu, a zatelefonovala.

Jelikož s ním jeho sestra už třetím týdnem nemluvila, bylo pro Jamese překvapením, když mu zazvonil telefon a na displeji uviděl její číslo. Nedělal si dělat iluze o tom, že mu odpustila. Troufal si říct, že znal ženy dobře, nebo jich aspoň stačil poznat dost, aby věděl, jak paličaté dokážou být. A zvlášť svou sestru, která byla umanutá až hrůza, a proto věděl, že to bude trvat ještě dlouho. O to víc byl zvědavý na to, proč volá. Zvedl hovor hned na první zazvonění.

Elisabeth ho nenechala ani pozdravit, a hned spustila do telefonu: „Můžeme se vidět? Potřebuji si promluvit." Musela se rychle vyjádřit, než ji přemůžou emoce, jinak hrozilo, že se bratrovi zhroutí do telefonu. A že k tomu měla zatraceně blízko, zvlášť, když uslyšela jeho hlas. Stále si nebyla jistá, jestli si zaslouží to stejné utrpení, jakým si právě sama procházela.

Nemusela mu ani říct víc. James z jejího tichého, nakřáplého hlasu ihned poznal, že se něco děje. Úplně ho to rozhodilo. „Jasně ... jo," odpověděl trochu neklidně. „Řekni kdy, a kde."

Elisabeth se usilovně kousala do spodního rtu, až to bolelo. „Hned. Pošlu ti adresu," řekla a rychle zavěsila, protože cítila, jak jí slábne hlas. Sklopila hlavu a stiskla si kořen nosu. Až když cítila, že znovu nabrala zpátky svou rozvahu, napřímila se a zhluboka se nadechla. Její podvědomí jako by jí vrazilo dvě pomyslné facky, na každou tvář jednu. Musíš se vzchopit.

První v pořadí byl bar. Elisabeth napřed potřebovala do bratra dostat nějaký alkohol, aby ho připravila na tu zprávu, kterou se mu chystala říct. James ji nemohl vyslechnout střízlivý.

Příliš se nezabývala výběrem podniku. Stačilo, aby tam byl klid a alkohol, přičemž to první bylo ve čtyři hodiny odpoledne na Manhattanu téměř s jistotou zaručené. A jelikož neměla náladu ani obutí na to, bloudit po městě, tak bratra nahodile nasměrovala do prvního baru, který se nacházel poblíž školky.

Když ale James asi po patnácti minutách dorazil, pomyslela si, že přece jenom mohla věnovat výběru podniku víc pozornosti. Vyjeveně se rozhlížel kolem sebe, jako by pochyboval, že je na správném místě, ačkoliv její instrukce v sms byly víc než srozumitelné. Na chvíli to i vypadalo, že se otočí a odejde, jak byl z místního prostředí nesvůj, a nejspíš by to i byl udělal, kdyby ji nespatřil sedět vzadu v boxu.

Elisabeth uznávala, že tohle byl trochu krok vedle. Bar, který pro jejich setkání vybrala vůbec neodpovídal jejím obvyklým preferencím. Byl to zapadlý podnik, ve kterém se scházely všechny možné existence z celého města, čemuž odpovídala i zdejší ponurá a nepřívětivá atmosféra. Bylo tu ticho, šero, a ve vzduchu se vznášel štiplavý pach cigaretového kouře.