Do jeho mysli - 2

1.

„Prosím, řekni, že se takhle tváříš, protože sis právě uvědomila, jak ti tu budu strašně chybět, jinak tě už vážně praštím. Mám tady zrovna po ruce to těžítko, co jsem dostala od dětí minulý rok k Vánocům a ujišťuji tě, že to s ním bude pekelně bolet."

Elisabeth nepřítomně zvedla oči, jako by se právě probrala z chvilkového zahloubání a na její pošmourné tváři se objevil provinilý výraz. „Promiň, jen jsem se na chvíli zapomněla. Je to náš poslední večer, chápu, že se nechceš dívat na můj zkroušený obličej," prohodila a pokusila se ze sebe vymáčknout úsměv, ale šlo jí to velmi ztěžka. Jako by jí po necelém měsíci trápení úplně zatuhly všechny mimické svaly a jedinou emoci, kterou zvládla projevit, byl smutek.

„Je to zvláštní," zamumlala Catherine. „Protože když tě tak vidím, nejradši bych tě objala a praštila zároveň. Je mi tě líto. Ale taky mě s tím hrozně rozčiluješ."

Elisabeth měla chuť ji vyzvat, ať si poslouží. Po týdnech emocionální bolesti byla tak otupělá, že by beztak nic necítila. „Nechci být za ufňukanou chudinku," špitla.

„A já za bezcitnou mrchu. Ale sakra, Elisabeth, musíš se už vzchopit. Je to už skoro měsíc." Catherine si zvykla všemu dávat lhůtu. Počasí, trvanlivosti věcí, lidské vůli, i stálosti vztahů. Tři týdny byla podle ní dostatečně dlouhá doba, aby se vyrovnala s rozchodem, i když na ní pozorovala, že na tom její kamarádka byla den ode dne akorát hůř. Stejně si stála za svým.

Elisabeth jí to nevyvracela. Neřekla jí, že za ty týdny nebyl jediný den, kdy by na to nemyslela. Kdy by nemyslela na něj, na to, jak moc jí chybí. A jak moc jí ublížil. Celé dny i noci se sebetrýznila vzpomínkami na to, jak nádherné to s ním bylo a jak žalostně to mezi nimi skončilo. Ale v jednom měla pravdu. Nehledě na to, jak dlouho to už bylo, musela s tím přestat. Musela ze sebe ten splín jednou provždy dostat. Jenže potíž byla v tom, že nevěděla, jak začít. Neuměla předstírat, jak smířená a vyrovnaná je, když i usmát se jí dělalo nesmírné potíže, jak byla ztrápená. Zvedla nohy z podlahy, přitáhla si je k tělu a opřela si bradu o kolena. „Nechápu to. Nebyli jsme spolu tak dlouho, nemělo by mě to tolik sebrat."

Catherine se hbitě postavila na nohy z tureckého sedu, který zaujímala na koberci před pohovkou, mezi hromadou krabic s jejími věcmi. „Myslím, že vím, jak ti pozvednout náladu." Zeširoka se usmála a pohodila hlavou, až se její hladké mikádo, přebarvené světle růžovým přelivem rozvlnilo a rozzářilo stříbrnými odlesky.

Nebyla sama, kdo tu prošel velkou proměnou. Byly to už dva týdny, co s sebou Elisabeth, i přes její pochyby zatáhla do kadeřnického salonu, a zatímco se rozhodovala mezi růžovou a fialkovou barvou, přiměla ji nechat se ostříhat. Tvrdila, že po tak tragickém rozchodu potřebuje nutně změnu, a že je ideální začít od vlasů. Buď nové vlasy, nebo nový chlap, říkala. Elisabeth si tedy moudře zvolila to menší zlo.

Catherine se zasmála, když kadeřnici nesměle sdělila, že si nechá jen zastřihnout konečky a nato prohlásila, že ona má o jejím účesu naprosto přesnou představu. Elisabeth tehdy nevěděla, jestli dělá dobře, když se svěřuje do jejích rukou a stále o tom nebyla přesvědčená. Scházela jí délka jejích vlasů, které jí nyní sahaly sotva po lopatky a hustá ofina jí věčně překážela, a navíc jí z ní svrbělo čelo. Ale brzy pochopila, že není radno před Catherine kňourat a stěžovat si. A to na cokoliv.

Catherine houpavým krokem zamířila do kuchyně, ze které se obratem vrátila se dvěma skleničkami a lahví šumivého růžového vína, které koupila na oslavu jejich posledního večera. Nakonec mělo posloužit spíš k útěše její rozchodem zničené spolubydlící. I když, jak ji tak pozorovala poslední skoro měsíc, byla s tím smířená, že nebude mít náladu na kdovíjaký odvaz. Postavila sklenice na stolek, se zkušenou zručností barmanky vytáhla zátku a obě dolila po okraj. „Původně jsem tě chtěla opít a tahat z tebe pikantnosti z vašeho intimního života, ale pochopím, jestli nemáš chuť pít a střízlivá o tom nebudeš chtít mluvit." Se skleničkou v ruce odstoupila krokem od stolku a s apatickým výrazem prohlásila; „Tak si to zrekapitulujeme, celý ten večer. Znovu."