Do jeho mysli - 2

30.

I když byla Elisabeth pevně rozhodnutá, se tím nezaobírat, nemohla tu věc se zdravotní kartou pustit celý den z hlavy. A mohl za to on. Bez něj by ji nikdy nenapadlo, o něčem takovém vůbec přemýšlet ... což možná nakonec nebylo tak špatně, jak se mohlo zdát. Když se nad tím zamyslela, její obsah ji vlastně docela zajímal. Přistihla se, a ne jednou, jak uvažuje o tom, že by si ji měla vyžádat k nahlédnutí. Mohla se z ní dozvědět zajímavé informace. Zajímalo ji například, kolik měřila a vážila při narození. Pak ale tu myšlenku rychle zavrhla, než se jí stačila rozležet v hlavě. O tohle mu šlo – nahlodat ji. Dokázala si představit, jak by to bylo. Získala by ji, a pak, když by ji měla v rukou by scházel už jen jeden krok k tomu, aby mu ji dala přečíst. Zvlášť, když o sobě věděla, jak těžko mu odolává. Ne, to nemohla dovolit.

Doma se jen zastavila, aby se převlékla, a pak už spěchala do školky. Dopoledne strávila s dětmi venku. New Yorku přálo už několik dní v řadě krásné slunečné počasí, čehož nemohly s Andie nevyužít. Nechat děti pobíhat po hřišti, hrabat se v písku a zdolávat prolézačky se jim osvědčilo jako spolehlivý způsob, jak účinně vybít jejich divokou energii. A pro ně, jakožto pro učitelky to zase byla skvělá příležitost, jak načerpat sílu a endorfiny ze slunečního světla.

Pobyt venku měl pro Elisabeth ještě jednu speciální výhodu. Ještě ani nezačaly prázdniny a už začínala ke své spokojenosti pozorovat, jak její pokožka získává hezký zlatavý nádech a na nose si mohla počítat první pihy. Léto jí prostě slušelo.

Po návratu do školky se s Andie snažily do svých malých svěřenců dostat alespoň kousek rybího filé. Avšak děti na jejich povídačku o tom, kolik síly získají z ryby bohužel moc nedaly a k jídlu se nijak zvlášť neměly. Jako zvlášť tvrdý oříšek, pokud šlo o jídlo se ukázala Maddie, která byla vyhlášený nejedlík. Zeleninu do ní nikdo nedostal. Nutno dodat, že po pár dnech její docházky se o to už nikdo ani nepokoušel. Ovoce si dala jen výjimečně, pokud bylo dostatečně sladké. Na to, že by jedla polévku mohli všichni rovnou zapomenout a v hlavních jídlech byla tak vybíravá, že Elisabeth začínala pomalu věřit, že to dítě žije jen ze vzduchu. Ale i ji se nakonec povedlo přimět sníst pár soust ryby s bramborovým pyré, i když se u toho tvářila, jako by jí bylo bůhvíjak ubližováno.

Když děti po obědě zalehly, měly Elisabeth s Andie konečně chvíli klidu, kterou však ani jedna z nich rozhodně nehodlala využít k odpočinku. Andie se pustila do drobného úklidu třídy, urovnávala knihy v knihovničce, třídila pomíchané puzzle a věnovala zvláštní pozornost plyšákům, kterým děti dávaly při hraní obzvlášť zabrat, takže ji vůbec nepřekvapilo, když našla vypelichaná plyšová zvířata bez očí nebo uší a rovnou je bez milosti vyřadila.

Ani Elisabeth neotálela, a pustila se do přípravy na zítřejší den. Akorát si stačila sednout se štosem barevných papírů v ruce ke stolu, když jí cinkla na telefonu příchozí sms. Byla z cizího čísla. Že by omyl? To se jí nestávalo příliš často. O to zvědavější byla na její obsah. Nedočkavě ji otevřela. Vím, že mě nechceš vidět, ale můžeme spolu mluvit? Odepiš, Marcus.

Elisabeth zůstala pobouřeně hledět na displej. Nemohla uvěřit, že má tu drzost, se jí ještě ozývat. A to jeho „odepiš". Jako by byla povinná, s ním komunikovat, nebo co. Odložila telefon a pokračovala ve skládání barevných papírů, jako by se nic nedělo, i když to uvnitř ní vřelo zlostí. Snažila se zabrat do práce, aby se odpoutala od myšlenek na tu zpropadenou smsku. Takhle se jí podařilo celkem úspěšně zaměstnat ruce, které zručně skládaly a ohýbaly papír, až ji z toho za chvíli bolely prsty. Horší to ovšem bylo s její hlavou, která pracovala jako ten nejvýkonnější počítačový procesor. Srovnávala, přepočítávala, vyhodnocovala, a ne, a ne se zastavit. Nemohla se ubránit úvaze, že by se s Marcusem sešla. Nepokoušej štěstí, říkal její rozum, a varovně nad ní kynul nataženým prstem. A jak věděla, ten se nikdy nemýlil. Už se jí několikrát nevyplatilo, ho neposlechnout. A teď ji nutil zamyslet se, co na to její přítel. Vždyť z toho polibku vyvázla jen tak tak. A hlavně, slíbila mu, že se s Marcusem už nesetká.