Do jeho mysli - 2

8.

Ještě to ráno čekalo na Elisabeth opravdu podivuhodné setkání.

Jelikož jí venku přálo krásné počasí, a do práce to neměla daleko, rozhodla se jít pěšky. Cesta jí ubíhala rychle, za deset minut už zahýbala do ulice, kde se nacházela školka. Náhle před její brankou spatřila postavu, která upoutala její pozornost už tím, jak byla v teplém počasí oblečená. Ve vytahané šedé mikině a džínech se nejspíš snažila působit nenápadně, ale mělo to spíše opačný efekt. Z té dálky, která je dělila dokázala Elisabeth odhadnout jen to, že se jedná o ženu, podle její útlé postavy a dlouhých vlasů. Nervózně přešlapovala na chodníku a pořád se ohlížela přes rameno, jako by na někoho čekala. Byla tam sama.

Elisabeth od ní byla daleko, takže i kdyby ji znala, neměla šanci ji poznat, ale měla tušení, že se nejedná o nikoho, kdo by byl se školkou nějak spojený – proč by také jinak čekala venku. Přidala do kroku. Byla asi jen pět metrů od ní, když se dotyčná otočila a zpozorovala ji. Šokem se jí zarazil dech v hrdle, když v ní spatřila onu záhadnou ženu z večírku. Ten stejný obličej, tolik se podobající tomu jejímu, dlouhé tmavé vlasy, spadající na ramena. Vzhlížela těžce neupraveně, až zanedbaně a vytřeštěně na ni hleděla tmavýma očima, jako by před sebou viděla ducha.

Elisabeth nejprve zpomalila, že skoro zůstala stát na místě, jak jí byla zaskočená, ale pak se k ní s bušícím srdcem rozběhla. „Hej, vy. Počkejte!" křikla na ni. Ale než se k ní stačila dostat blíž, aby mohla s jistotou určit, že to je ona, dala se dotyčná na útěk. Sotva se nadála, byla pryč, zmizela, jako by byla jen přelud.

Elisabeth zůstala stát jako přimražená na chodníku a ujišťovala se, že to, co právě viděla se jí jen nezdálo, i když by byla mnohem radši, kdyby to bylo naopak, v jakém z toho byla šoku.

Ten zážitek s ní tak otřásl, že když přišla do třídy, zhroutila se na dětský gauč a seděla na něm do doby, než začaly přicházet děti. Až když jí Ella zamávala před obličejem s panenkou Barbie, sebrala se, a začala zase normálně fungovat – alespoň kvůli dětem, i když ani jim její zádumčivá nálada neunikla. Celý den musela neustále hledat odpověď na jejich otázky, proč je smutná, protože jim její opakovaná vyhýbavá odpověď, to nic zlatíčko rozhodně nestačila.

Během dne se ve třídě berušek zastavila i ředitelka Grahamová, která byla po dlouhé pauze, které byla nucena se podrobit ze zdravotních důvodů opět přítomna ve školce. Pestrobarevný šátek na hlavě, ladící k jejímu kalhotovému kostýmu a popelavě bledý obličej s řídnoucím obloukem obočí nad povadlýma očima mluvil sám za sebe.

Rakovina prsu, kterou lékaři ředitelce diagnostikovali před dvěma měsíci a s kterou se dosud statečně bila ji stála všechnu sílu, životní elán a v neposlední řadě také vlasy. Ne však smysl pro povinnost – do školky nastoupila hned, jak se její tělo začalo srovnávat s vedlejšími účinky chemoterapie. Za dva měsíce prošla obrovskou, především vnitřní, duševní přeměnou – z arogantní semetriky, která na každém hledala jen chyby a nesnesla, když v něčem nebylo po jejím se stala umírněná žena skromné a shovívavé povahy, až se Elisabeth nechtělo věřit, že na ni tu svou přívětivost jen nehraje, aby ji pak za něco, co neudělala, nebo provedla špatně zkritizovala, případně potrestala, o což se horlivě snažila poslední skoro půlrok, co ji zde zaměstnala. Ale ani dnes to, kupodivu neměla v úmyslu. Dokonce se na ni i slabě usmála, když ji Elisabeth spatřila vcházet do dveřích a pozdravila ji. Vidět úsměv na její jinak chladné, přísně stažené tváři bylo přinejmenším nezvyklé. Už chtěla vstát od stolečku, kde s dětmi vytvářela papírové ptáčky, když na ni ředitelka pokynula, ať zůstane sedět. „Za dva týdny proběhnou pohovory s uchazeči o místo druhé učitelky do vaší třídy," oznámila jí. „Budu ráda, když se s uchazeči, kteří projdou výběrovým řízením také seznámíte a pak mi sdělíte váš názor. Koneckonců, jde o vaši budoucí kolegyni, a proto budu ráda, když si sedne osobnostně i s vámi."