Do jeho mysli - 2

31.

Elisabeth si vzala taxi a zamířila rovnou k Jamesovi domů. Nedávala na sobě nic najevo, a zachovávala si tvář milé, přátelské dívky, za jakou chtěla, aby ji svět měl – usmála se na taxikáře, když nastupovala do auta, prohodila s ním pár slov, a dokonce mu nechala i spropitné. Ale uvnitř ukrývala soptící saň, která rozzuřeně chrlila z nozder plameny, a kterou hodlala vypustit až za dveřmi bratrova bytu, ačkoliv nevěděla, jestli to vůbec tak dlouho vydrží. Celou cestu rozzuřeně funěla, a zlostí skřípala zuby, až ji bolely čelisti. Ani neměla jistotu, že Jamese najde u něj v bytě – neznala jeho harmonogram služeb, a nevěděla toho moc ani o jeho osobním životě, nebo o tom, jak a kde tráví svůj volný čas. Nicméně byla odhodlaná, pokud to bude nutné přijít si pro něj klidně až do nemocnice, a zfackovat ho přede všemi kolegy i pacienty jako malého spratka, protože podle jeho chování nic jiného nebyl.

Naštěstí však zastihla Jamese doma, a oba tak ušetřila skandálu. „To jsem já. Pusť mě nahoru," zahlásila do interkomu, když se v něm ozval jeho hlas. Přestože za bratrem domů z obavy, na kterou polonahou husu tam narazí skoro nechodila, a navštěvovala ho jen výjimečně, například na Vánoce, nevyptával se jí, proč přišla, a hned jí otevřel bzučákem.

Elisabeth zatlačila do dveří a vyběhla schody do třetího patra. Jakmile jí James otevřel dveře, v tu chvíli mu přiletěla na tvář taková facka, která mu srazila i jeho překvapený úsměv ze rtů.

James zavrávoral a chytil se za červenou tvář. Šokovaně hleděl na sestru vytřeštěnýma očima. Nemohl uvěřit, a hlavě nechápal, proč to udělala. Pár menších přátelských pohlavků už od ní schytal, většinou když ji popichoval, ale nikdy ho takhle násilně neuhodila do tváře.

Elisabeth neztrácela příležitost k dalšímu úderu. Rozmáchla se, a na druhou nekrytou tvář mu vlepila další facku. Nikdy se nevyžívala v násilí, neuznávala ho, a jako řešení sporů ho naprosto odmítala, ale nyní, když se k němu uchýlila musela připustit, že jí přináší jisté uspokojení. Až tolik, že popustila uzdu své sebekontrole, která ji dosud držela zpátky, a začala ho bít hlava nehlava, pohlavkovat ho a fackovat. „Ty hnusný podrazácký srabe. Jak jsi mi to mohl udělat? Ty víš, co mi provedl. Do hajzlu, vždyť ty to víš!" křičela.

„Zbláznila ses?" James se snažil rukama krýt před jejími údery, ale to už se do něj jeho sestra pustila pěstmi. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co dělá Marcus zpátky v NY?" Elisabeth stáhla ruce k tělu, ačkoliv pro ni bylo nesmírně těžké, je tam i udržet, jaký měla vztek. Vrhla po něm rozzuřeným pohledem, jako by mu dávala šanci, to vysvětlit. Její bratr měl rudé tváře, byl rozcuchaný a poněkud ... pomuchlaný.

James stál ve vstupní chodbě svého bytu, na tváři výraz naprosté bezradnosti. „Já ..."

„Nenamáhej se s odpovědí," odsekla mu uštěpačně. „Četla jsem ten email. Maniak, co se mnou manipuluje? A že mě zneužívá? Ty hnusný ..." napřáhla se k dalšímu úderu.

Tentokrát James stihl pohotově zvednout ruce v obranném manévru. Pár facek od ní dokázal snést, uznával, že si je i zasloužil, ale už to stačilo. „Tak jo, dobře, jen se uklidni, jo?" vyhrkl.

„Vypadám snad, že bych byla schopná se uklidnit?" vyštěkla Elisabeth. Odvrátila od něj obličej, protože cítila, jak se jí do očí derou slzy. Stiskla víčka, aby je zatlačila zpátky, ale nešlo to. „To jsi chtěl, vidět mě takhle? To se ti líbí?" zakřehotala tenkým, zlomeným hlasem.

A tak se stalo, že její bratr, který měl vždycky na všechno nějaký argument, nějaké ale najednou neměl, co říct. Opatrně postoupil jeden krok jejím směrem. „El."