Do jeho mysli - 2

43.

Elisabeth věděla, že ta situace bude mít ještě dohru, a to velice brzy. Proto ji ani nepřekvapilo, když u ní večer zazvonil zvonek, který ji vyrušil od večeře a vytrhnul ji z chvilky klidu u televize, kterého si dnes příliš neužila. S povzdechem odložila jídlo na stolek. Musela čelit stínům své minulosti nejen nepřipravená, ale i hladová. Žádný generál nikdy nevyhrál bitvu s prázdným žaludkem. Tlačítkem na ovladači zastavila přehrávání Přátel a zvedla se z gauče.

Nepřemýšlela, koho najde za dveřmi. Příliš možností se ani nenabízelo. Jestli přišel její bratr lízat si rány, nebo její přítel vyzvídat, bylo to jedno. Radši by nikoho neviděla. Přesto mírně strnula, když otevřela dveře a takřka se utopila v chladných modrých očích, které se na ni pronikavě dívaly. „Máš přece klíče," neubránila se všetečné, vcelku bezpředmětné poznámce.

„Nevěděl jsem, jestli mě tu budeš chtít," odpověděl Christopher zcela nenuceným, bezelstným tónem. „Taky jsem ti chtěl dát prostor, poslat mě pryč, pro případ, že bys chtěla být sama."

„Nikdy bych tě odsud nevyhodila." Byla přesvědčená, že i kdyby se o to pokusila, neuspěla by. Jeho se nedalo tak snadno zbavit. Pokud sám nechtěl, nikdo s ním nehnul ani o píď.

Jeho rty zvlnil slabý úsměv. „To jsem rád."

Elisabeth poodstoupila na stranu, aby mohl vstoupit do jejího bytu a zavřela za ním dveře.

Christopher se zastavil v obývacím koutě. Podíval se na televizi, která zabírala detail obličeje Jennifer Aniston, vysmáté od ucha k uchu a poté jeho zrak spočinul na krabičce z čínské restaurace. Otočil se na ni. „Vyrušil jsem tě od večeře?"

Elisabeth z té otázky vycítila, že něco není v pořádku. Tak za prvé, nikdy se nezajímal, jestli nepotřebuje být sama. Místo toho pokaždé vniknul do jejího osobního prostoru, který beztak ani nikdy nerespektoval, bez ohledu na to, jestli ho v něm chtěla, nebo ne. A nepodobala se mu ani ta všímavost a ohleduplnost, kterou vůči ní tak altruisticky projevoval. „To nevadí," odvětila. Rozhodně se kvůli němu nehodlala omezovat. Sedla na pohovku, sáhla po ovladači a natáhla se pro zbytek své večeře, a začala jíst, úplně nenuceně, jako by tam ani nebyl.

Sotva se Christopher posadil vedle ní na pohovku, oba upadli do hlubokého mlčení. Ne proto, že by Elisabeth požadovala při jídle ticho. Nevadilo jí, povídat si při jídle, dokonce jí byla milejší živější konverzace u stolu než strojené ticho. Cpala do sebe nudle s kuřetem a brokolicí, aniž by vnímala, jak jídlo chutná, a sledovala svůj oblíbený sitkom, i když ve skutečnosti jen tupě upírala zrak na televizi. Nedovedla se soustředit. Nebyla ani schopná, smát se Joeyho sarkastickým vtípkům, pro které ho jinak zbožňovala. Sotva vnímala, co se na obrazovce odehrávalo. „Taky koukáš na Přátele?" zeptala se ho, aby vyplnila to vypjaté ticho, co se mezi nimi rozpínalo, přestože bylo zjevné, že absolutně nejeví zájem o dění v televizi.

„Ani ne," odpověděl stroze. Na běžnou televizní zábavu smrtelníků ho očividně moc neužilo.

Elisabeth cítila, jak mezi nimi to nevyřčené téma stále visí ve vzduchu. Bylo jako neviditelný jedovatý oblak, který inhalovali a který pomalu a nenápadně otravoval jejich myšlení.

Nechtělo se jí o tom začínat. Nevěděla ani, jak. Hele, byla jsem ve čtrnácti těhotná a měla jsem potrat. Jo, to znělo celkem upřímně. Říct mu to, nepochybovala by o tom, že by si ji obratem zařadil do skupiny zavržených žen společně s jeho matkou. Jenže na rozdíl od matky, se kterou i přes svou nechuť komunikovat musel, s ní by už nikdy v životě nepromluvil.

Přemýšlela, jak se z téhle tísnivé situace zachránit. Hledala únikové cesty a nakonec i doufala, že se stane nějaký zázrak, ale marně. Pak už to nemohla vydržet. Nemluvit o tom se pro ni stávalo nesnesitelnějším než tomu napřímo čelit. Zapíchla hůlky do nudlí a postavila krabičku na stolek. Najednou měla tak stažený žaludek, že do sebe nemohla dostat ani sousto. Vypnula televizi a otočila se k němu čelem. „Tak mluv," pobídla ho netrpělivě. „Co chceš vědět?"