Do jeho mysli - 2

32.

Dnes je můj velký den. Den, kdy jsem se, spolu se stovkami dalších studentů fakulty humanitních věd stala oficiálně vysokoškolsky vzdělanou osobou. Ode dneška si také oficiálně mohu před své jméno přidat titul. Ta nově nabitá výsada mi však nepřináší žádnou zvláštní potěchu. Na papíře to sice vypadá hezky, ale pro praktický život to nic moc nemění.

Můj den začal slavně – přímo slavnostně s rektorem, prorektory, děkany, všemi profesory a jejich ódami, které na nás ve svých proslovech pěli po tom, jak hrozně nás poslední týdny dusili. Nepokračuje však zrovna podle mých představ. Místo stírání slz dojetí a přijímání gratulací stojím na chodníku se založenýma rukama a jsem naštvaná na svého přítele. Snažím se přijít na to, co ho proboha vedlo k nápadu, sejít se před knihovnou, která se nachází přesně na opačné straně areálu univerzity. Zrovna, když mě tolik bolí nohy. Zatracené podpatky.

Frustrovaně se rozhlédnu, hledám nejkratší možnou cestu, abych ušetřila svá bolavá chodidla, která po třech hodinách na dvanácticentimetrových podpatcích dostala pěkně zabrat. Poblíž není žádný chodníček, po kterém bych mohla vzpřímeně klapat jako spořádaná mladá dáma, a tak mi nezbude než to vzít před udržovaný trávník kampusu, což jak zjišťuji, když na něj vkračuji, nebyl vůbec dobrý nápad. Jediné štěstí, že dnes nezavlažují, pomyslím si. To by mi ještě tak scházelo, vyhýbat se v těchto botách rozstřikovačům.

Klopýtám, jak se mi podpatky boří do trávy, do obličeje mi padá střapec mé promoční čapky. Ekonomická fakulta to vychytala přece jen lépe – jelikož New York ještě před několika dny sužovaly vydatné deště, konala se jejich promoce v reprezentativních prostorách univerzity. Ceremonie venku mají své kouzlo, zvlášť při tak krásném slunečném počasí, jako je dnes, avšak to není příliš praktické pro nás, ženy, a hlavně pro naše obutí. Pozoruji, jak se mi lodičky za tři sta dolarů špiní od trávy. Super. Sbohem poslední výplato od Dawsonových. Pořídila jsem si za ni semišové béžové lodičky a světle růžové šaty na promoci, které mám momentálně skryté pod černým talárem. Jejich Timothy byl malý ďábel, co se nezdráhal štípat a tahat za vlasy, když nebylo po jeho. Vsadím se, že mi po jeho posledním záchvatu vzteku někde na hlavě zůstalo na památku lysé místo. Byly to sakra těžce vydělané peníze.

Když konečně vstoupím na chodník, vidím už, že po mé dnešní procházce trávou skončí moje drahé obutí v popelnici. Pěkně mě to štve. Zvednu oči od svých nohou a spatřím Marcuse stát opodál, s rukama v kapsách, a úsměvem od ucha k uchu. Zaujatě si ho prohlížím. Není moc příležitostí, kdy bych na něm mohla vidět oblek – většinou nosí nejraději conversky a džíny, v kombinaci s tričkem nebo košilí. Musím uznat, že mu to sluší, ačkoliv s vybudovanou svalovou hmotou v jistých partiích by v saku vzhlížel přece jen atraktivněji. Mužněji.

„Ta kočka s diplomem, to je moje holka," zapěje zvesela.

Ignoruji křečovitou bolest nártu, z posledních sil se rozbíhám k němu a vpadnu mu do otevřené náruče. Pevně mě sevře, a do ucha mi zašeptá: „Jsem na tebe pyšný, lásko." A mě znovu zalévá povznášející pocit úspěchu, stejně, jako když jsem ani ne před hodinou přebírala od rektora svůj červený diplom. Cítím hrdost, radost a úlevu, když si vzpomenu na všechny ty probdělé noci, co jsem ležela v knihách a skriptech, vztekala se nad zapeklitou francouzskou gramatikou, a vtloukala si do hlavy slovíčka, o kterých jsem doteď přesvědčená, že nikdy v životě nepoužiji. Teď už totiž vím, že to všechno stálo za to.

Marcus mě postaví na nohy a na rty mi vtiskne dlouhý, něžný polibek, který je pro mě hned po diplomu tou nejlepší odměnou. Jak mě pustí, najednou mi mizí diplom z ruky. Překvapeně se otáčím, a vidím Jamese, který mi s ním provokativně mává před očima. „Tak se předveď," říká s pochybovačným úšklebkem, který však mizí, jakmile otevírá tubus a vidí moje známky. Můj průměr 1,2 je tím nejsladším plodem mé pětileté tvrdé dřiny a přísné sebekázně, která mi nedovolila zahodit knihy a na studium rezignovat v časech, kdy to se mnou bylo opravdu zlé – vše se mi sypalo na hlavu, učiva bylo moc, a paměť mi vypovídala. Vouloir, c'est pouvoir.