Do jeho mysli - 2

Prolog

Žena v černých šatech neklidně přecházela po místnosti, jemná krajka její sukně za ní vlála jako temný závoj. Jehlové podpatky lodiček se jí bořily do koberce s vysokým vlasem, který tlumil její rázné kroky. Ruce měla založené v bok a cosi si mumlala polohlasem, tiše ze sebe vyrážela nadávky. Najednou se zastavila a rozhořčeně vyhrkla na muže, který seděl opodál rozvalený ve starožitném křesle se zapáleným doutníkem mezi prsty a upíral na ni naprosto netečný pohled. „Co si o sobě myslí? Že se s ním objeví na večírku, kam jsme čirou náhodou byli také pozvaní, aby mi ukázala, jak šťastný a dokonalý páreček spolu jsou? Vysmívala se mi do očí. Zasraná, zkurvená děvka," procedila vztekle mezi zuby.

„Pět let je dlouhá doba. Dalo se čekat, že si někoho najde," odvětil. Její zlost ho očividně nechávala naprosto nevzrušeným, i když ve skutečnosti se za jeho lhostejností skrývalo škodolibé potěšení. Po těch letech otupělosti, ve které ji udržovaly léky na uklidnění bylo osvěžující vidět ji znovu v akci. Jak se do něčeho pustila, málokdy to nedotáhla do konce a neštítila se ani té největší zrůdnosti, aby dosáhla kýženého cíle. To ho na ní tolik fascinovalo. V duchu se sám pro sebe pousmál. Ještě s ní bude zábava, jen ji musel popostrčit tím správným směrem. Proti člověku, kterého v nitru tolik toužil celá léta zlikvidovat.

Christopher Wyatt měl něco, co ho přinejmenším zajímalo a co měl téměř na dosah, díky ženě, která před ním, celá bez sebe zlostí pochodovala. Byla jedinou cestou k tomu, po čem toužil.

Navenek sice jevila neochvějnou sebejistotu a rozhodnost, ale uvnitř připomínala bezbranné dítě, uvězněné v těle dospělého člověka. Nebo alespoň její myšlení se tomu blížilo. Byla důvěřivá a neuvěřitelně naivní. Naprosto paranoidní, jak říkala její diagnóza. A také perfektně manipulovatelná. Všehoschopná. A to doslova. Byly to její největší slabosti a zároveň i přednosti, nejen pro které ji potřeboval. A proto tu byla, i po pěti letech, co na ni musel čekat. Vytrval. Věděl, že musí být trpělivý. Už jen kvůli tomu, po čem toužil se na ni vyplatilo čekat. A trpět její časté změny nálad a labilní citové výlevy, které byly nedílnou, avšak velice nepříjemnou součástí její diagnózy. Jako právě nyní.

Nenuceně k ní zvedl zrak, když k němu s odhodlaným výrazem ve tváři přistoupila. „Musím zjistit, kdo to je," prohlásila. „A budu potřebovat, abys mi s tím pomohl. Máš své lidi, aby ti zajišťovali informace. Pověř je tím. Oni vědí, kde a co hledat. Jestli to bude třeba, klidně ji nech sledovat, je mi to jedno. Chci o ní vědět všechno."

Přejel ji chladným, nezaujatým pohledem, který napovídal, že nesdílí její zapálení pro věc ani v nejmenším. „Tohle není druh práce pro moje lidi. Jsou to profesionálové. Loajální a spolehliví, co si neváhají zašpinit ruce. Nebudou se zabývat nějakou ..." na dvě sekundy se odmlčel, aby našel ten správný výraz a pak ze sebe to slovo pohrdavě vyrazil „holkou, jen proto, že ti překáží. Jestli ji chceš kompromitovat, najdi si jiný způsob, jak to udělat."

Jeho neochota spolupracovat ji však v nejmenším neodradila. „Ale já MUSÍM zjistit, kým mě nahradil," argumentovala naléhavě, jako by na tom spočívala veškerá její existence. „Jestli to nemůžeš někomu svěřit, postarej se o to sám. Máš přístup k informacím a známosti na vysokých místech. Jistě nebude tak obtížné, zvednout pár telefonů a zapátrat na internetu."

„Mám pověst seriózního advokáta. Čmuchat po někom bez zjevného důvodu vždycky vyvolá podezření. Mohlo by mi to přinést potíže," podotkl. Přiblížil si doutník ke rtům a silně z něj potáhl, poté s uvolněným výrazem vypustil dým z úst. „Kromě toho si nemyslím, že by to mohlo přinést nějaký užitek. Co chceš udělat? Běžet za ním a žalovat mu všechny její nešvary, aby ji nechal plavat?" nadhodil, a nemohl si přitom pomoct od posměšného tónu. Tuhle dívčí válku, kterou tu právě svými intrikami rozpoutávala považoval za zbytečnou a nesmyslnou a odmítal se na ní podílet, na druhou stranu se však díky ní mohl dobře pobavit.

Podrážděně na něj zúžila oči. „Jak s tím hodlám naložit, už laskavě nech na mě," odsekla.

Mírně nadzvedl koutky v ostrém úsměvu, že jí ukázal svůj dokonale rovný, zářivě bílý chrup, do kterého investoval nemalé jmění, jako do celého svého uhlazeného zjevu, kterým si u lidí získával důvěryhodnost. „Proč ti na ní tolik záleží? Takových žen byla mezi vámi dřív spousta a pokud vím, nikdy ses po žádné nepídila. Tak proč teď ztrácet energií s nějakým jeho chvilkovým rozptýlením?"

Jak začal mluvit o minulosti, která byla hlavním spouštěčem jejích úzkostných stavů, všechna její sebejistota, energie a horlivost náhle zmizela. Roztřásla se a oči se jí zaleskly slzami bezmoci. Místo silné, neohrožené bojovnice před ním stála zase jen ta slabá, psychicky nevyrovnaná žena, nešťastná a zlomená vlastním osudem, jakou byla, než ji poznal. Než ji zahrnul tvrzením, jak tragický je její život a donutil ji změnit ho směrem, z kterého nebylo návratu zpátky. „Roky mě podváděl a já to musela snášet, protože jsem nikoho neměla. Nikdo se mě nezastal ani mi nepomohl," vzlykala a mezi jednotlivými slovy hlasitě lapala po dechu.

Přivřel oči. Zhluboka se nadechl nosem a s pomalým odpočítáváním vydechl ústy, aby znovu nabral svůj vrtkavý klid. Její opakované sebelítostivé, často i plačtivé scény ho vytáčely k nepříčetnosti. Měl co dělat, aby ovládl své nutkání, umlčet jí ránou pěstí do obličeje.

„Lauren. Tohle už jsme probírali," ucedil. Nechtěl na ni křičet, a ještě víc tak prohlubovat její úzkost, ale i tak mu tlumeným hlasem rezonoval potlačovaný vztek. „Neměla jsi na výběr. ON ti nedal na výběr. Celé měsíce tě dopoval sedativy, aby tě odrovnal, a mohl ti s klidem zahýbat, týral tě, a nakonec tě chtěl ještě připravit o dítě. Plánoval se tě zbavit. Neměla jsi jinou možnost," natloukal do ní své lži s takřka nezpochybnitelnou přesvědčivostí, až jim skoro sám uvěřil. V duchu se znova sám sebe zeptal, kdy jim konečně začne věřit i ona.

Celé roky v ní soustavně pěstoval nenávist k němu. Kdykoliv k tomu měl příležitost, nalhával jí, jak moc jí její bývalý ublížil, vymýšlel si lživé historky o fyzickém a psychickém týrání, kterého se na ní měl dopouštět a vyprávěl jí o ženách, se kterými jí byl nevěrný, zatímco ji pomocí medikace, ke které měl jako lékař volný přístup udržoval ve stavu letargie. Ale když už měl pocit, že ji konečně získal na svou stranu, vždycky si na našla nějakou pochybnost. Stále ho milovala, a to byla ta největší potíž. Kromě toho, v léčebně jí kromě intenzivního vymývání mozku věnovali do života také jeden nemilý a nežádoucí bonus. Získala nadhled nad svými skutky. Najednou všechno, co jí předtím dávalo smysl bylo nyní jen fatálními, nezvratnými chybami. To ji nesmírně oslabovalo.

Od doby, co opustila zdi psychiatrické kliniky a navrátila se do reality sváděla neustálý vnitřní boj. Bily se v ní dvě zcela protichůdné osobnosti - na jedné straně v ní vězela politováníhodná chudinka, která se, navzdory pomoci ze všech stran stále nedokázala vzchopit a vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou, na druhé silná žena, pevně stojící na vlastních nohou, která byla připravená, bránit se za to, jak krutě a nespravedlivě s ní bylo zacházeno.

I přes svou rozpolcenost si však nakonec vybrala správně. Dostala své rozbouřené emoce pod kontrolu a přestala se třást, její pláč i nářky ustály. Jak získala zpět svou velice prchlivou sebejistotu, zvedla hlavu, vzhlédla vzhůru a na tváři se jí usadil tvrdý, neproniknutelný výraz. Ušklíbl se. Poznal v něm totiž tu Lauren, kterou znal. Chladnou, nelítostivou ale hlavně nesvolnou odpouštět. „Právě proto. Za to, co mi udělal si nezaslouží být šťastný. Když nebyl šťastný se mnou, nebude šťastný ani beze mě. O to se postarám."