Do jeho mysli - 2

11.

Devětatřicet. V momentě, kdy se Elisabeth dotkla nataženou rukou okraje bazénu, její mysl zařvala to číslo jako generál, rozdávající hřmícím hlasem povely na bitevním poli, hlasitě, stručně a srozumitelně. Vyvinula maximální soustředění, aby si to číslo udržela v hlavě, dokonce si ho snažila vybavit i zrakem, jako by ho měla vypálené zevnitř očích víček, které měla napevno zavřená. Nezřídka ji totiž v nejlepším napadla nějaká hloupost, vzpomněla si na vtip, nebo se jí do mysli zničehonic vkradla písnička z té vlezlé reklamy na aviváž, kterou před více jak měsícem zachytila v televizi a její skóre bylo rázem nenávratně v trapu. Jindy se tím tolik nezabývala, bylo jí jedno, jestli uplave o několik desítek metrů více, ale dnes se musela obzvlášť soustředit na počítání. Kvůli Catherine, která jí ochotně asistovala na souši se stopkami v ruce. Začala skuhrat, ještě, než vůbec stačila vlézt do vody a nabrat tempo, a měla dojem, že dokud neopustí areál plaveckého bazénu, skuhrat nepřestane. Padesát bazénů bylo číslo, které byla ochotná akceptovat, ani o metr nebo tempo víc.

Takže devětatřicet, ujistila se ještě jednou. Scházel jí pouhý jeden bazén k dosažení limitu jednoho kilometru, který si stanovila. Obratně se ve vodě přetočila, aby se dostala do opačného směru, odrazila se od stěny bazénu a svižným tempem vyrazila vpřed. Hladce kraulovala na druhou stranu bazénu, zvolna tempo za tempem, mezitím si dopřávala pravidelné hluboké nádechy. Plavání milovala. Svaly jejího těla byly v dokonalé synchronizaci, pracovaly jednotně, dobře a efektivně. Celé její tělo fungovalo jako dobře promazaný stroj, který ji s vodou nesl vpřed. Voda byla její nejlepší přítelkyní, se kterou se naučila koexistovat, a i když s ní zažila perné chvilky nezanevřela na ni, ale podmanila si ji.

Jakmile zdárně zdolala posledních pětadvacet metrů, a dostala se ke kraji bazénu, s hlubokým nádechem se vynořila, a s pohledem plným očekávání vzhlédla ke Catherine, která se nad ní tyčila s mobilem v ruce „Tak? Kolik?"

Catherine zmateně zamžikala na displej telefonu a na chvíli vypadala ztracená. Její ehmmm, co vydala namísto okamžité odpovědi bylo delší, než bylo u člověka, který má výsledek přímo pod nosem obvyklé. „Osmadvacet minut, šestnáct sekund," vyhrkla nakonec. Když měla za sebou Elisabeth prvních padesát metrů, s hrůzou totiž zjistila, že zapomněla na svém telefonu spustit stopky. Bylo jí hloupé obrat ji o čas, který si mohla přičíst za oněch ztracených padesát metrů, takže časový limit přibližně odhadla, a to dost nepřesně, jak se vzápětí ukázalo.

Elisabeth udiveně nakrčila čelo, přece jenom, to číslo se jí příliš nepozdávalo. Ale pak si pomyslela něco ve smyslu; Co já vím? a dál se tím prostě nezabývala. Těžko se mohla soudit – když se po několikaleté pauze, která uběhla od středoškolských dob jejího působení v dívčím plaveckém týmu opět vrátila k pravidelnému plaveckému tréninku, neměla nejmenší přehled o svých časových limitech. Jednak proto, že u sebe nikdy neměla nikoho, kdo by jí čas změřil, jednak proto, že jí vlastně tolik nezáleželo na rychlosti, ani jí nesešlo na výkonu. K plavání se vrátila jednoduše proto, že ji to bavilo. To jen pro dnešek se rozhodla využít Catherine – jednak protože jí po návratu z Istanbulu byla po ruce a jednak proto, že na své fyzické dispozice byla po necelém roce tréninku pochopitelně zvědavá. Ale očividně tu byla jediná, komu to přišlo jako skvělý nápad. „Kilometr máš úspěšně za sebou, gratuluji a teď už pojďme," ozvala se Catherine trochu nakvašeně. Překřížila si ruce na hrudníku a nervózně si podupávala nohou, obutou do žabky. Jejich plochá podrážka přitom vydávala při dopadu do loužiček, které se tvořily na zemi směšný mlaskavý zvuk.

Elisabeth se musela pro sebe usmát. Typická Catherine. Jak se jí něco nebo někde nelíbilo, neváhala to na sobě nechat znát, nebo to drze říct na rovinu. I když jí s tím obvykle lezla na nervy, ke svému neskonalému překvapení nyní zjistila, jak jí její remcání scházelo. „Kam tolik spěcháš? Mě to tu přijde celkem fajn." Spustila paže z okraje bazénu, přes který se nahýbala a ponořila se zpátky do vody, až po ramena. Roztáhla ruce doširoka, zavřela oči a zaklonila hlavu mírně dozadu. Cítila se uvolněná a příjemně rozehřátá fyzickým výkonem. Plavání si pro dnešek užila dost, ale i tak se jí z bazénu ani trochu nechtělo. Cítila se ve vodě tak dobře, jako by odjakživa byla jejím přirozeným prostředím. Už jako dítě ji rodiče jen těžko dostávali z vany nebo bazénu, většinou se to neobešlo bez křiku. A ještě nyní, tedy už v dospělosti se občas musela přemáhat, aby vylezla ze sprchy nebo vyhřáté vany.