Do jeho mysli - 2

27.

Pondělní ráno bylo jako každé jiné pondělní ráno. Ukřičené, rozjívené a neposedné. Děti se vracely z víkendových pobytů mimo město, z chat a letních sídel, kam spousta Newyorčanů unikala před ruchem velkoměsta, z návštěv prarodičů, nebo prostě jen z domácího prostředí, kde měly podstatně větší příležitost se projevit v celé své přirozenosti než ve školce, kde byly vedeny k řádu a pořádku. Aspoň o to se Elisabeth snažila. Ale nebylo to snadné. A s blížícími se prázdninami byla kázeň ve třídě snad ještě horší. Elisabeth „své" děti bezvýhradně milovala, jen v pondělí o něco méně. Sama neměla pondělky o moc radši, a když se k tomu přidala ještě banda osmnácti nezbedných dětí, které byly hlavní náplní jejího pracovního dne, vyloženě se jí protivilo, vylézt ráno z postele. Už jen dva týdny, opakovala si v zájmu zachování svého duševního zdraví. Dva týdny do prázdnin. To jediné jí v těchto nelehkých dnech dodávalo sílu vstát, obléct se, vyčistit si zuby, jít do práce a v ní normálně fungovat.

Krizová situace na sebe nenechala čekat ani hodinu po příchodu dětí do školky. V jednu chvíli Elisabeth musela řešit nehodu s čajem, který si jeden chlapeček, naštěstí jen vlažný při svačině vylil do klína a do toho od sebe opakovaně roztrhávala dva kluky, kteří se snažili vyříkat si spor o nákladní auto pochlapsku – to znamenalo ručně. Elisabeth to do jisté míry chápala – ani dospělí nebyli v téhle oblasti o moc rozumnější. Stačilo se podívat na jejího bratra s jejím přítelem, kteří nešli pro fyzické násilí daleko. Ovšem takové chování nemohla ve školce tolerovat. Vzala si kluky stranou, aby jim přívětivě vysvětlila pravidla hezkého chování, které byly všechny děti povinné dodržovat, zopakovala jim známou formulku „všichni jsme kamarádi" a museli jí slíbit, že se to nebude opakovat. Nakonec je přiměla, podat si ruce, jako gesto smíření, ale podle toho, jak se na sebe oba chlapci rozezleně dívali nebyla v asertivním řešení sporů příliš úspěšná. A to měla speciální kurz. Do toho ji ještě naléhavě tahal za sukni Alexander, ukazoval si do mokrého rozkroku a kňoural, že to studí.

Elisabeth měla chuť se v zoufalství chytit za hlavu a křičet. Byla na pokraji svých pedagogických i lidských sil a nevěděla, co dřív. Nebyla proto moc příjemná, když jí najednou kdosi zaťukal na rameno. Otočila se a nevraživě střelila pohledem po dívce v kostkované košili, která jí postávala, ani nevěděla jak dlouho za zády a nesměle se na ni seshora usmívala. „A vy jste kdo?" štěkla po ní podrážděně, a okamžitě jí tak vyhnala úsměv z tváře. „Promiňte, ale poslali mě sem," špitla. „Jsem tu správně ve třídě berušek?"

Elisabeth se z podřepu zvedla na nohy. „Ano, to jste," potvrdila jí. Změřila si ji pohledem.

Byla vlastně docela hezká. Měla jemnou, dívčí tvář, světle hnědé vlasy měla uhlazené a zastrčené za trošku většíma a odstátýma ušima, které jí ale ani v nejmenším nebyly vadou na kráse, a naopak dělaly její obličej o mnoho zajímavější. Vyplašeně na ni pomrkávala velkýma modrýma očima s přirozeně dlouhými, hustými řasami, jaké jí mohla každá žena závidět. Nevypadala ani o tolik mladší než ona, maximálně o dva, tři roky.

Ruka jí vystřelila k prsou. „To se mi ulevilo. První den v práci, nervy na pochodu, a ještě abych se ztratila. Můj orientační smysl je fakt příšerný," utrousila. „Jsem Andie ... Andrea ... no prostě jen Andie," nabídla Elisabeth, která se nezmohla na slovo přátelsky svou ruku.

Do třídy vstoupila ředitelka. Prohlédla si obě dívky, jak si potřásají rukama, a jako zázrakem přitom přehlédla nepořádek, který ve třídě panoval. Těžko mohla Elisabeth naučit děti těsně před prázdninami pořádnosti, když se o to pokoušela celý rok, a to s žádným valným úspěchem. „Vidím, že se slečnou Di Castillo jste se už seznámila, to je dobře," poznamenala směrem k Elisabeth. „Ode dneška totiž nastupuje na místo druhé učitelky ve vaší třídě."