Do jeho mysli - 2

14.

Bylo něco krátce po nedělním poledni, když bránou sídla Wyattových projel Tamařin černý Lexus. Sjel z příjezdové cesty, ladně obkroužil ostrůvek osázený pestrobarevnými azalkami, které společně s tryskající kamennou fontánou tvořily takřka malebnou scenérii a zastavil před vchodem do domu. Vzápětí se přiotevřely jeho zadní dveře a v nich se objevila dlouhá štíhlá noha, obutá do páskové boty na vysokém podpatku. „Nechte motor běžet," zavelela Tamara svému řidiči, napůl cesty ven z auta. „Bude to jen minutka." A vystoupila.

Jak opustila klimatizovaný prostor auta, ihned se do ní plnou sílou opřely sluneční paprsky, které spíše, než příjemně hřály nemilosrdně pálily. Tamara převalila ve vyprahlých ústech jazyk ze strany na stranu a nasucho polkla. Horko vždycky podnítilo její dávný zlozvyk. Nekouřila už dlouho, několik let - přestala krátce předtím, než otěhotněla. Ale chuť na cigaretu ji nikdy nepřešla. Každé parné léto se o tom přesvědčovala znovu a znovu. Trpěla.

Znechuceně se zašklebila do poledního slunce a nasadila si tmavé sluneční brýle, které jí kromě očí kryly i dobrou polovinu obličeje. Wyattovi se vyznačovali světlým genotypem - byli blonďatí a přirozeně bledí, a tudíž se velice špatně opalovali. Bylo to dědictví jejich pradávných předků, jejichž kořeny sahaly do severní Evropy - jejich praděd byl potomkem švédských obchodníků, kteří se ve státech usadili za doby největšího ekonomického rozkvětu. Navíc na přímém slunci Tamaře vždy naskákala spousta pih, které na své dokonalé alabastrové pleti považovala přímo za zohyzďující, takže se kontaktu s ním striktně vyhýbala. Dala se do spěšného kroku s úmyslem dostat se co nejrychleji do stínu, obratně se na jehlových podpatcích sandálů Manolo Blahnik pohybovala po dlážděném chodníčku k domu.

Svižným tempem vystoupala po pěti schodech ke vchodu a zazvonila, jednou, a ani ne za půl sekundy stiskla zvonek znova, jak měla ve zvyku, aby všichni uvnitř věděli, koho mají vítat. Avšak způsob, jakým na ni zareagovala Stephanie, když ji spatřila stát za dveřmi se vítání rozhodně nepodobal. A už vůbec se nepodobal chování, na jaké u ní byla Tamara zvyklá. „Dobrý den paní Turnerová," pozdravila ji. Její přívětivý hlas hodné pohádkové víly kmotřičky, ke kterému si ho Tamara jako malá připodobňovala zněl zarmouceně a na tváři jí scházel vlídný úsměv, kterým se rozzářila pokaždé, když se setkala s ní, nebo s jejím bratrem.

Tamara si ji udiveně změřila pohledem skrz kouřová skla slunečních brýlí. Tvářila se zmateně, až znepokojeně a doširoka otevřenýma očima na ni vyplašeně pomrkávala, jako by měla něco na srdci, něco opravdu velkého a závažného, jen nevěděla, jak začít.

Tamaře to přišlo zvláštní, dalo by se i říct, že ji tak velká a nenadálá změna v jejím chování zasáhla. Na chvíli ji přepadlo nutkání projevit starostlivost a zeptat se, co se děje, ale pak ho potlačila a rozhodla se nevěnovat tomu pozornost. Nevěděla, co se jí honí hlavou a ani ji to vlastně moc nezajímalo. Nejspíš proto, že se nezajímala o pocity služebnictva ji měl její bratr za arogantní mrchu. Ale ona neviděla důvod, proč a k čemu by se jimi měla zaobírat, i když nepopírala, že Stephanie sehrála v jejím dětství a potažmo i dospívání velmi významnou roli. V jejích očích byla stále služebnou. Sundala si z obličeje sluneční brýle a nasadila svůj chladný, neproniknutelný výraz. „Potřebuji mluvit s matkou. Je v zahradě?"

„Paní Wyattová má návštěvu. Pojďte prosím dál," ustoupila jí Stephanie ze dveří.

Tamara vešla do domu a zamířila z foyer rovnou do salonku, kde měla její matka ve zvyku posedávat s návštěvami, tlachat a usrkávat kávu, pokud počasí zrovna nepřálo pobytu venku. Věděla docela jistě, že ji tam najde - vzhledem k vysokým teplotám bylo dnes radno spíše zůstat uvnitř. „Kdo je to? Nějaká její přítelkyně?" prohodila přes rameno ke Stephanie, která ji pokorně následovala, a ještě pokorněji mlčela, ale Tamara se na ní odpovědi nedomáhala, jelikož zachytila rozhovor dvou hlasů, doléhající ze salonku. Ženský hlas, který tlumeně konverzoval s její matkou jí byl velice povědomý, ale ne tolik, aby si ho přiřadila k nějaké konkrétní osobě, kterou znala. A ani se o to nesnažila. Nejspíš skutečně šlo o nějakou Evelynninu přítelkyni. Když byla dítě, matka se s ní ráda vychloubala, jako by byla nějaké roztomilé, pěstěné štěně na psí výstavě. Pamatovala si na dámy v kostýmcích Chanel, které se nad ní sladce rozplývaly, jaká je krásná a hodná holčička, a při označení zlatíčko a andílek ji jemně tahaly za blonďaté copánky a pastelově růžovými rty líbaly na buclaté tvářičky. Po hlase by však některou z nich dnes poznala jen stěží. Evelynnini přátelé a známí se nedali napočítat na prstech lidského těla. Byla jich spousta. Když byla dítě byl jejich dům neustále plný lidí - jejich matka byla velice společenská a oblíbená, měla spoustu přátel, které ráda a často okázale hostila ve svém domě. Oproti jejich otci, který společenský ruch nenáviděl a s podrážděnou náladou se zavíral před cizími lidmi do své pracovny.