Do jeho mysli - 2

24.

Byla sobota, něco málo po šesté večer. Zbývala necelá hodina do odjezdu na onen slavnostní galavečer, kterou by jiné dívky jistě využily k drobným doúpravám svého zevnějšku – lakovaly by si vlasy, pudrovaly nosy, zdobily se šperky. Jen Elisabeth seděla za barovým pultem a ukusovala sendvič se šunkou. Jídlo sice bylo to poslední, na co měla myšlenky po tom, co asi dvě hodiny pendlovala mezi koupelnou a ložnicí a připravovala se, líčila se a natáčela si vlasy, ale když Catherine jen tak mezi řečí poznamenala, že na takových snobských akcích nemají nikdy nic pořádného k jídlu, nedalo jí to. Hlad snášela velice špatně. „Jestli nejsi milovník oschlých jednohubek s kaviárem, doporučovala bych ti něco snít," prohlásila. 

A tak ji Elisabeth poslechla. Alespoň si způsobně rozložila na kolena ubrousek, aby si náhodou šaty nepokapala majonézou. Byl by to zločin vzhledem k tomu, jak krásné byly. Ale hlavně – znala jejich cenu, která se zdála neuvěřitelná, vzhledem k tomu, že ty šaty byly dílem začínající a zatím nepříliš známé newyorské návrhářky. To ona jí prozradila tu sumu, „jen tak pro zajímavost". Elisabeth pochopila správně, co jí tím chtěla říct. Bylo to varování pro případy, že by se k nim nechovala s ohledem a dostatečnou úctou. A že si ji rozhodně zasloužily. Co si je oblékla musela pořád chodit k zrcadlu a prohlížet se v něm, jako tenkrát, když na sebe někdy v deseti letech tajně navlékla máminy svatební šaty, nakrucovala se před zrcadlem a představovala si, že je princezna. 

Jak je uviděla v tom ateliéru viset mezi několika dalšími modely na pojízdném stojanu, hned věděla, že jsou to ONY. Už jen jejich barvu – sytě kobaltově modrou si zamilovala ještě dřív, než měla vůbec šanci vidět ty šaty celé. Taftová látka navíc vrhala pod světlem na modrém podkladu jemné purpurové odlesky. Byla z nich unešená. Moc příležitostí vynést dlouhou večerní róbu se jí v životě zatím nenaskytlo. A nejspíš proto měla také pocit, že by k jejich nošení potřebovala manuál. K jejich oblékání i svlékání potřebovala asistenci, protože měly poměrně složité zapínání. Úzký vyztužený živůtek se spadenými rameny jí dělal neuvěřitelně útlý pas, ale nemohla si pod něj vzít podprsenku, jak těsně ji obepínal hrudník. Ne, že by ji potřebovala. Od pasu dolů se pak šaty rozšiřovaly v širokou sukni, která měla asi milion tylových spodniček, které při každém jejím kroku příjemně šustily. Už při prvním zkoušení jí padly, jako by jí byly šité na míru a návrhářka si pochvalovala, že není třeba je na ni nijak dál upravovat. Jak si je oblékla zachvátilo ji tak velké nadšení, že kdyby se o něco méně hlídala, rozpřáhla by paže a roztočila by se dokola, a užívala si, jak se sukně točí kolem ní.

Polkla poslední sousto a opatrně si poklepala po rtech ubrouskem, aby si nesetřela make-up. Na to si s ním – a nejen ona dala příliš práce. Podklad, make-up, pudr, tvářenku, to zvládla, ale jak došlo na líčení očí, přivolala si na pomoc Catherine, která měla, jakožto fotografka o mnoho pevnější ruku, což se ukázalo jako velká výhoda při práci s tekutými očními linkami. S takřka milimetrovou přesností jí orámovala víčka tenkými černými linkami s efektem kočičích očí. Elisabeth netušila, že se to tak jmenuje, ale musela uznat, že to vypadá úžasně.

Smetla rukou drobečky z barového pultu, sesedla z vysoké stoličky a dlaněmi si uhladila šaty na stehnech. V ten moment u ní stála Catherine a pohotově jí rovnala pokrčenou sukni i zezadu. Elisabeth jí poděkovala a prohodila klasické klišé ve smyslu „co bych si bez tebe počala". „Nemám někde majonézu?" zeptala se. Catherine zavrtěla hlavou. „Je to v pohodě." Pak jí dlouze, skoro až tajemně pohlédla do očí a pronesla: „Něco bych ti chtěla dát." A zvedla k ní zavřenou pěst. Elisabeth natáhla ruku a Catherine jí do dlaně vložila náušnice. Vypadaly jako drobné hvězdičky, s použitím trochy fantazie mohly připomínat i sněhové vločky. A jak se nádherně třpytily. „Jsou diamantové. Dostala jsem je od našich k promoci." Catherine se jí nesvěřila se smutným faktem, který se s těmi náušnicemi pojil, a to, že s ní její rodina už několik měsíců nekomunikuje. Odřízli ji, když se jim přiznala se svou bisexualitou, čímž způsobila v jejich kruzích velké pozdvižení. Přes to, že jejich jediná dcera odporuje božímu záměru i zákonům se její rodiče, jako silně věřící křesťané prostě nedokázali přenést. Raději ji zavrhli, než aby ji přijali takovou, jaká byla. Ale to teď nebylo důležité.