Do jeho mysli - 2

19.

V New Yorku se zvolna probouzel nový den. Slunce sílilo s tím, jak stoupalo na obloze výš, prodíralo se mezi mraky a plnilo ložnici ostrým denním světlem, které budilo Elisabeth ze spaní. Nebylo to vůbec nic příjemného pro její oči. Doma si jednoduše zatáhla žaluzie, aby se vyvarovala takovému probuzení a nastavila svůj biorytmus na pozdější probuzení, ale jeho supermoderní byt ve dvanáctém patře, osazený obrovskými skleněnými tabulemi místo oken, které navíc postrádaly jakýkoliv druh zatemnění působil, jako by si vyloženě zval sluneční paprsky domů. Zašklebila se a otočila na druhý bok, aby ulevila svým rozbolavělým očím. Uvelebila se na měkkém polštáři a vystrčila nohu z pod přikrývky, aby se trochu schladila a pokusila se ještě na chvíli usnout. Uvolnila své tělo představou o nádherné karibské pláži, kterou si často napomáhala k usnutí. To místo bylo velice specifické i když se občas lišilo v detailech – podél azurového moře se táhnul pás bílého písku a nad vodou se skláněly košaté palmy, jejichž dlouhé listy jemně šuměly ve větru. Slunce hřálo a ve vzduchu bylo cítit moře a opojná vůně exotických květin. Zavřela oči a čekala, minutu, dvě ... ale spánek ne a ne přijít. A také se s ním mohla rovnou rozloučit, jak se kvůli tomu cítila rozčilená a frustrovaná. Nestávalo se, aby její snění o karibském ráji nezaúčinkovalo. Tou představou se začala uspávat, když její rodiče s železnou pravidelností začínali jezdit na své „druhé líbánky" na Kubu, jak ten hanebný útěk od svých dětí nazývali a ji s bratrem nechávali na pospas severní Montaně. Tolik jim záviděla, že si vysnila svůj vlastní kousek Karibiku, který si mohla ve svých myšlenkách užívat donekonečna a nikdy ji to neomrzelo.

Pootevřela oči a zamrkala, jak ji bílé denní světlo znovu udeřilo do očí a její mírně rozostřený pohled spočinul na Christopherovi, který vedle ní poklidně dřímal. Pousmála se. Nepoštěstilo se jí příliš na momenty, kdy ho mohla vidět spát. Bylo to něco naprosto výjimečného, a došlo k tomu za celou dobu jejich vztahu snad jen jednou, nebo dvakrát. V tomhle byli naprosto odlišní. Pokud šlo o vstávání, byl mnohem disciplinovanější než ona – budil se dřív a v posteli se zbytečně nezdržoval. Vůbec ji to nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, na jakém místě žil – kdo by také mohl spát při takovém množství světla? Na druhou stranu to mělo i své výhody, jako třeba teplou snídani a čerstvě připravenou kávu, která na ni čekala ihned po probuzení.

Nemohla odtrhnout zrak od poklidného profilu jeho tváře. Tohle byla jedna z mála příležitostí, kdy se mohla nerušeně kochat jeho mužnou krásou, která mu byla seshora tak štědře nadělena, aniž by si toho všimnul a musela si před ním připadat jako pitomec, jak se jí to už několikrát předtím stalo.

Skoro se jí chtělo nešťastně zanaříkat, když najednou pootevřel oči a pomalu k ní převalil hlavu po polštáři. Jeho rty se zvlnily potutelným úsměvem, jako by mu nějaká jeho vnitřní intuice napověděla, že se na něj dívá a v pravý moment ho přiměla otevřít oči a přistihnout ji. „Dobré ráno," popřál jí a upřel na ni svůj průzračně modrý pohled. Elisabeth cítila, jak ve tvářích nabírá růžovou barvu. Vymáčkla ze sebe nesmělý úsměv. „Jak dlouho už jsi vzhůru?"

„Jen chvíli. Čekal jsem, až se probudíš." Jeho odpověď ji přiměla pozastavit se nad výrazem „jen chvíli." V jeho podání to mohly být minuty, dokonce i hodiny, kdy ji na ni mohl zírat, zatímco ona spala a neměla nejmenší ponětí o světě. To jí moc na klidu nepřidalo. Ve spánku se nemohla kontrolovat, a pochybovala, že vypadá jako ta spící princezna ve věži, a to díky zkušenosti, kterou měla z období vysokoškolského studia, kdy byla nucena bydlet s bratrem, protože si vlastní podnájem zvlášť nemohli dovolit. Tohle řešení jim vydrželo jen na velmi krátkou dobu, protože jak se brzy ukázalo, její bratr byl nesnesitelný. Nenechal si ujít žádnou příležitost, aby ji zesměšnil. Párkrát ji vyfotil, když náhodou usnula na gauči u televize v nelichotivých pozicích, s otevřenými ústy, nebo slinou v koutku. A ještě si jí dovoloval tvrdit, že chrápe. Tohle a další věci, kterými ji denně vytáčel byly nakonec důvodem, proč si sbalila věci a odstěhovala se od něj. Raději na to hned přestala myslet. Vytáhla ruce nad hlavu, aby se protáhla a se zívnutím ze sebe vypravila; „Mmm ... a kolik je hodin?"