Do jeho mysli - 2

35.

Když se Elisabeth probudila, našla na nočním stolku hrnek už studeného neslazeného čaje, sklenici vody, suchary a kousky ovoce – pomeranče a jablka, obojí naservírované na talířku a úhledně rozdělené na měsíčky. Pousmála se, protože jí to připomnělo její dětství. Když byli s bratrem nemocní, a neměli chuť k jídlu, máma jim připravovala podobné svačinky. Hodně hydratace, ovoce a něco malého k snědku. Nečekala, že by se o ni teď, v jejích skoro sedmadvaceti letech někdo takhle, se skoro mateřskou péčí staral. A to ten člověk ani neměl děti. I když nemohla tvrdit, že by jí to nebylo příjemné.

Cítila se už o mnoho lépe. Ještě ji trochu pobolívala hlava, ale to nejdůležitější, a to horečka ustoupila. Jako by byla jeho blízkost léčivá. Nebo že by ji doopravdy uzdravil spánek? Za posledních osmačtyřicet hodin si ho dopřála víc než za celý svůj dosavadní život. Nedokázala to určit přesně. Každopádně byla ráda, že je jí lépe.

Dala si ještě jeden den na uzdravení, a ve středu už v plné síle vyrazila do školky. Andie byla ráda, že ji vidí, očividně se jí ulevilo. Vypadala zmoženě, ale co bylo nejdůležitější – děti byly zdravé a spokojené, a, což Elisabeth překvapilo, docela ukázněné, a ve třídě panoval pořádek. Jako by tu ty dva dny vůbec nechyběla.

Poslední dva dny před prázdninami už probíhaly v uvolněnějším režimu. Elisabeth s Andie trávily velkou část dne s dětmi venku, a užívaly si hezké počasí, jelikož se brzy mělo ochladit.

Nejednalo se o prázdniny v pravém slova smyslu – školka nadále fungovala, i když jen v omezeném režimu. Docházely do ní jenom ty děti, pro které pracovně vytížení rodiče nesehnali hlídání, případě je neměli kam „odložit". Většinou šlo jen o maximálně pár desítek dětí, které nevyrážely se svou zámožnou rodinou užívat si do luxusních resortů na Bahamy, nebo neodjížděly do Evropy obývat svá sídla a rozlehlá panství. Třídy se sloučily, a nároky na počty zaměstnanců se snížily, takže zbyl prostor, aby si učitelky vybraly své dovolené. A to měla v plánu i Elisabeth, i když ještě netušila, kdy, a kam. Každopádně měla v úmyslu vycestovat za sluncem, teplem a mořem, jak to dělala každý rok, každé léto.

I když se do toho Elisabeth moc nechtělo, ve středu se také rozhoupala k jednomu důležitému kroku. Zavolala své pediatričce, doktorce McCarthyové a požádala ji o kopii její zdravotní karty. Doktorka byla její žádostí poněkud zaskočená. Podle všeho ji o to nežádalo příliš bývalých pacientů. Ale vyhověla jí bez připomínek. Elisabeth zase překvapilo, že doktorka ještě ordinuje. Když k ní s bratrem docházeli, muselo jí být už hodně přes čtyřicet let. Ale podle všeho, jako u jiných oborů nehrál ani u lékařů věk ve výkonu povolání žádnou roli.

Poslední den se Elisabeth s Andie s dětmi patřičně rozloučily. Společně si zazpívali písničku a popřáli si pěkné prázdniny. Obě také dětem několikrát zopakovaly, ať na sebe dávají pozor, a poslouchají rodiče, ale veškeré jejich pokusy o to, získat si jejich pozornost beznadějně selhaly, protože jejich malí svěřenci už byly myšlenkami dávno jinde – na hřištích a u bazénů.

Když všechny děti odešly užívat si prvního prázdninového dne, Elisabeth s Andie se hned nerozeběhly domů, i když by rády. Před prázdninami je totiž čekal ještě jeden nepříliš zábavný úkol. A to úklid třídy. Bylo nutné sundat letní výzdobu a výkresy, kterými byly ověšené skoro všechny stěny, zbavit je obrázků, tabulí a látkových kapsářů. Všechny třídy měly během dní volna projít běžnou každoroční údržbou. Leštily se parkety, opravoval se nábytek, a co hlavně – malovalo se. A že to třída berušek obzvlášť potřebovala. Některé děti neřešily plochu, na kterou se jim zrovna zachtělo kreslit – jestli na papír, nábytek nebo stěny, a tak zdi zdobila různá umělecká díla, kterým učitelky nestihly zabránit vzniknout.