Do jeho mysli - 2

34.

Začalo to, když se Elisabeth v pondělí probudila s úpornou bolestí hlavy. To ráno se sotva donutila vstát z postele. Nedokázala si ani umýt obličej, nebo si vypláchnout pusu, protože jak se sehnula k umyvadlu, v hlavě jí zapulzovalo tupou bolestí. Nevěnovala tomu pozornost, ani nepřemýšlela nad příčinou. Tohle se občas stane každému. Svět se rozhodně nezastaví kvůli tomu, že ji bolí hlava. Vzala si dva Advily a nadopovaná ibuprofenem se vydala do školky.

Lék bolest neodstranil, ale utlumil, i když i to jen dočasně. Ten den si poprvé na vlastní kůži vyzkoušela, jaké to je pracovat s osmnáctičlennou bandou hlučných dětí – muset snášet jejich křik, jekot, pištění, a další, zvířatům podobné zvuky, které vydávaly s pocitem, že se jí každou chvíli rozskočí hlava. Bylo to zatraceně náročné. 

Kdykoliv si potřebovala odskočit, zdržela se na toaletě déle, než bylo nutné, jen seděla na míse, a držela se za třeštící hlavu. Jedině tady totiž měla klid. Ale i přesto poté zvládla vyjít s vynuceným úsměvem na tváři a dělat, že jí vůbec nic není. Nechtěla být za hypochondra, kterého skolí obyčejná bolest hlavy. Ale když na ni k tomu ještě odpoledne dolehla únava, opravdu už počítala každou minutu do konce pracovní doby. Z posledních sil se dopotácela domů, sházela ze sebe oblečení a odpadla vyčerpáním do postele, aniž by se zmohla osprchovat, nebo si jen vyčistit zuby.

Avšak když se k bolesti hlavy v úterý ráno přidala ještě horečka, věděla, že tohle žádný zázračný lék nezachrání. Nebyla nemocná přes několik let, a nejspíš proto se zdálo, jako by si všechny ty roky, co se mohla spolehnout na svůj silný imunitní systém teď měla užít se vším všudy. Bylo jí vážně mizerně. Kromě horečky ji bolelo celé tělo, byla unavená a spavá, a i přes teplé sluneční počasí, které panovalo venku za oknem se třásla zimnicí.

Že s ní není všechno v pořádku si jako první všimla Catherine. To ráno odlétala do San Francisca na fotografickou stáž. Taxi na letiště mělo být během několika minut před domem, tak se ještě upravovala před zrcadlem v chodbě, když si všimla jejích bot a kabelky, výmluvně pohozené na botníku. Podívala se na hodinky a zjistila, že touhle dobou měla být Elisabeth dávno ve školce. Nějak jí to k ní nesedělo. Měla za to, že se od dob, kdy několikrát zaspala a tím si u ředitelky pěkně zavařila ještě ve zkušební době poučila. 

Tichounce zaťukala na její dveře, a když zevnitř neslyšela žádnou odezvu, otevřela dveře. „No ne. Ty jsi ještě doma?" spustila káravě mezi dveřmi, když rozpoznala pod pokrývkou nehybný obrys těla a spatřila z postele viset její ruku. „To máme pětatřicet minut zpoždění, slečno Banksová," imitovala nosovým hlasem povýšený tón ředitelky. „Jestli je Grahamová taková kráva, jak si to pamatuji, dá ti to pěkně sežrat." Přišla k posteli a sedla si na její okraj. „No tak. Vstávej." Píchla do ní prstem, a když se Elisabeth ani přesto nepohnula, nadzvedla přikrývku.

Elisabeth praštilo do očí ostré denní světlo, které pronikalo dovnitř skrz žaluzie. Zkřivila obličej a bolestivě zaskučela. „Nějak se necítím," zamumlala. Dala si ruku před obličej, aby ochránila své světloplaché oči, které strávily posledních patnáct hodin ve tmě pod přikrývkou.

Catherine si ji změřila starostlivým pohledem. „Opravdu nevypadáš dobře. Nemám tu s tebou zůstat? Ještě to můžu zrušit."

Elisabeth věděla, jak je pro Catherine ta stáž důležitá. Jednalo se o měsíční stáž u slavného sanfranciského designéra kabelek, tudíž nebylo jednoduché, ji získat. Konkurence byla veliká, a míst málo, jak už tomu v módním průmyslu bylo, takže když Catherine vybrali, skákala málem radostí tři metry vysoko. „Je to příležitost mého života," tvrdila jí zapáleně. Nemohla dovolit, aby si ji nechala kvůli ní ujít. „Ne, jdi. Ať ti to neuletí. Jen ... podej mi telefon. Prosím." Bezmocně natahovala ruku k nočnímu stolku, na který nemohla dosáhnout.