Do jeho mysli - 2

25.

Po úvodním proslovu prezidenta nadace byli všichni hosté vyzváni, aby se přesunuli do dubového salonu k večeři. Dobový salonek z počátku dvacátého století, k němuž náležel i stejnojmenný bar příznačně získal název po dřevě, které vévodilo v jeho interiéru. Nebylo náhodou, že byl zvolen pro slavnostní večeři. Dubové kazetové obložení na stěnách izolovalo a dodávalo salonu příjemnou akustiku, takže se hosté při jídle nemuseli překřikovat.

U vchodu do salonku Christopher nahlédl do zasedacího pořádku a v obličeji se mu nakrátko mihl zachmuřený výraz. Elisabeth si toho všimla, ale nezeptala se, co ho v něm rozlítilo, a ani se do něj sama nepodívala. K čemu taky – vždyť tu stejně nikoho neznala. Ale možná měla.

Jak se blížili k jejich stolu a ona spatřila jeho výhradně pánské osazenstvo, okamžitě znervózněla. Pět mužů a ona, jako jediná žena u jednoho stolu? Kdo proboha sestavoval zasedací pořádek? Nebo ho snad nechali náhodně vygenerovat počítačem? Vypadalo to tak. Nenápadně zatahala Christophera za rukáv. „Kdo jsou všichni ti muži?" šeptla.

Vypadalo to, že si ohledně zasedacího pořádku klade tu samou otázku, i když z úplně jiného důvodu. „Ten uprostřed je Walter, ředitel nemocnice. Myslím, že mě nemá moc v oblibě. Má mě v hledáčku od toho incidentu s tvým bratrem." Zvláštní náhoda, že měl zrovna s ním sdílet jeden stůl. Kdyby věřil na osud, myslel by si, že dostal šanci, vylepšit si u něj reputaci – anebo si to u něj naopak ještě víc pohnojit. Tak, nebo tak, neměl ve zvyku lézt nikomu do zadku, a na tom nehodlal nic měnit. Věděl, že ředitel má úzký kruh svých oblíbenců, mezi které on nepatřil a bylo nepravděpodobné, že by se mezi ně mohl kdy dostat. Ne, že by o to stál. Dělal si svou práci a raději se mu držel dohledu. „A pokud jde o ty ostatní, tak nemám nejmenší tušení," dodal. Ale to už přicházeli ke stolu.

Christopher se napřímil, a chladným, formálním tónem přítomné pozdravil. „Pánové."

„Dobrý večer." Elisabeth se plaše usmála, když se k ní nato s neskrývaným obdivem obrátily zraky všech mužů. Pozornost jí vždycky dělala problém. Neuměla ji přijímat, ani se s ní vyrovnat, natož, aby si ji užívala. Cítila, jak ve tvářích začíná nabírat růžovou barvu – barvu studu, o které věděla, že ji nedokáže zamaskovat ani ten nejlepší make-up, což se jí bohužel potvrdilo vzápětí. „Prosím, nenechte se námi uvést do rozpaků. Společnost krásné ženy je mezi muži vždy vítaná," ozvalo se z levé strany stolu od muže afroamerického původu, kterého si Elisabeth ihned připodobnila k Louisi Armstrongovi. To ten jeho úsměv – křenil se na ni tak zeširoka, až mu z očí zbyly jen dvě uzounké škvírky.

„Zaručuji se vám, že jsme tu všichni slušně vychovaní. Pánové se mnou jistě souhlasí," obrátil se na své společníky, kteří byli poněkud zdrženlivějšího rázu, a tak se nezmohli na víc než na mlčenlivý souhlas pokýváním. Svou veselou, bezprostřední povahou jí ihned zvednul náladu. Nepřipadala si tu tak nepatřičně, když věděla, že je nablízku někdo, kdo ji umí rozesmát.

Christopher jí odsunul židli, aby se mohla posadit. Elisabeth se na něj vděčně pousmála. Když chtěl, a neměl zrovna v hlavě nějaký svůj zvrácený nápad, uměl být velice galantní. Sedla si a uhladila si šaty na kolenou. Poté přelétla očima po stole. Zachvátila ji nejistota, následovaná pocitem naprosté bezradnosti. Tolik příborů. Možná si před odjezdem měla zopakovat etiketu stolování. Neměla ani ponětí, na co se jaký příbor používá. Vždyť jen vidličky měla tři.

Nedostala však moc času, o tom přemýšlet, protože se právě servíroval první chod. Salon se záhy začal plnit číšníky, kteří se obratně pohybovali mezi stoly a svižným tempem obsluhovali hosty. A tak i před Elisabeth brzy přistál talířek s honosným logem hotelu, vyvedeným ve zlaté barvě. Po vzoru ostatních se natáhla po ubrousku a rozložila si ho do klína. Přitom si vzpomněla na lekci stolování z jejího oblíbeného filmu – Pretty Woman, kdy se Julia Roberts potýkala se stejným problémem, jako ona teď. Nedávat lokty na stůl a nehrbit se. Jasně, to zvládla. U stolu seděla vzorně, vzpřímeně, jako prvňáček, který se poprvé učil psát, lokty přiražené těšně k tělu. Přesto tušila, že pouhé správné držení těla u stolu je na tomto místě těžce nedostačující.