Do jeho mysli - 2

5.

„Takže jestli to chápu správně, vrátila ses k něm," zopakovala Catherine. Zněla překvapeně a pravda, trochu i rozhořčeně.

Elisabeth jí to neměla za zlé. Po tom všem, s čím si s ní po jejich rozchodu prošla se dalo čekat, že z té noviny nebude zrovna dvakrát nadšená. Zaklonila hlavu a ramenem si přidržela telefon u ucha, aby otevřela ledničku. „Prostě to tak cítím, že to tak má být, že máme být spolu. A on to tak nejspíš cítí taky, protože jinak by neprosil, ať se k němu vrátím," odpověděla. Vytáhla z lednice box se zeleninou a zabouchla ji za sebou loktem.

V telefonu se zatím rozhostilo ticho. Uslyšela, jak si Catherine zhluboka povzdechla a pak na ni spustila důrazně káravým tónem myslím to s tebou dobře; „Elisabeth, proč? Rozumím, že je ti s ním asi dobře, a k tomu je skvělý v posteli, což je fakt výhra, ale jen proto hodíš ty celé týdny trápení za hlavu a vběhneš mu zpátky do náruče?"

Elisabeth vzala telefon do ruky a druhou si založila v bok, jako by se potřebovala obrnit sebejistotou v diskuzi, do které se Catherine právě pustila. Bylo těžké přesvědčit ji o něčem, co cítila a co zároveň nedovedla jejímu těžce pragmatickému způsobu myšlení vysvětlit. Láska se nedala definovat žádným rozumným opodstatněním, prostě existovala i proti všemu a všem. Ano ublížil jí. Ale jen pramálo tím změnil něco na tom, jak ho milovala. Uvědomovala si, jak je to šílené a naprosto nelogické, a proto jí nemohla vyčítat, že to nechápe. „Není to jen o tom," namítla. „Já ho miluji, Cath. A ty týdny odloučení mě jen utvrdily v tom, že nechci být bez něj a když vím, že on je na tom stejně, nemám důvod nevzít ho zpátky."

Dovedla si představit, co se jí asi právě honí hlavou, jak hloupě zamilovaná a naivní pro ni teď je, ale Catherine, ať už si o ní myslela cokoliv, nahlas to neřekla. „Holka. Přála bych si všechno vidět taky tak jednoduše," prohlásila.

Elisabeth se nad její poznámkou jen pousmála a změnila téma. „Jak se ti daří v Istanbulu?"

„Ještě si zvykám na to parno. Teprve konec května a tady je snad třicet ve stínu," postěžovala si. „I takhle pozdě večer se tu drží alespoň dvacet stupňů, takže spím nahá," poznamenala a do hlasu se jí nečekaně vloudil náznak rozmrzelosti. „Promiň, nechci kňourat, vím, že jsem si to sama vybrala a taky tu nebudu navěky. Ale chybí mi Manhattan s Central Parkem a ten skvělý chládek ve stínech stromů. Prázdniny v New Yorku byly o mnoho sušší. Je tu hrozné vlhko."

„Nepředbíhej. Do prázdnin zbývá ještě měsíc," poznamenala Elisabeth. „Kromě toho, ty sis udělala prázdniny sama podle sebe. Ani jsem nevěděla, že jsi odletěla, nebýt Niny. Byla z toho rozhozená snad ještě víc než já. Myslí si, že jsi od ní po třech nocích v jednom bytě jednoduše utekla."

„Já vím. Nestihly jsme to ani probrat, byla to hrozně rychlá akce. Našla jsem výhodnou letenku a víš, že jsem po tom kurzu focení pošilhávala už nějaký ten týden, takže jsem se nerozhodovala moc dlouho. Na sbalení jsem měla jen asi tři hodiny, takže jsem jí akorát stihla nechat na stole lístek, že letím do Istanbulu a odjela jsem na letiště."

„Au. To zabolelo i mě," utrousila Elisabeth.

„Když se mi po deseti hodinách, co jsme konečně přistáli dovolala, byla dost vyjevená. Stálo mě to hodně vysvětlování a přemlouvání, aby se přes ten šok přenesla, víc, než jsem byla po překonání sedmi časových pásem schopná zvládnout. Ale jsem ráda, že jsem tu. Poznala jsem spoustu fajn lidí z různých částí Evropy, to mi v budoucnu zajistí kontakty." Jak přišla řeč na její koníček - focení zněla už o mnoho povzbudivěji, takže si Elisabeth měla chuť otlouct hlavu o lednici, když jí z pusy vyšla asi ta nejstupidnější otázka. „A nestýká se ti po ní?"