Nový život ✔

3.kapitola

*o 15 let později, Caroline je 17*

Pohled Caroline 

Byla jsem u sebe v pokoji a malovala jsem obraz pro Rebeku. Malování mě dělalo šťastnou a mohla jsem tam vyjádřit všechny svoje emoce. V poslední době tu moc štěstí nebylo, protože Rebekah, Klaus, Elijah, Hayley, Kol a Finn se pohádali s Marcelem, ale nebyla to nějaká normální hádka, byla to hádka jako s nepřítelem. Mrazilo mě z toho. Rebece to zlomilo srdce, protože se s Marcelem rozešla. Nepamatuji si den, kdy by nebyli spolu. Od chvíle co mi dala nový život a zachránila mě, tak byli spolu a Marcel mě miluje jako svoji malou ségru. Jenom se mnou si udržel kontakt, dokonce i s Hope ho přerušil, protože ona se zastávala Hayley a Klause, ale to se dalo čekat. Keelin a Davina se moc do té hádky nezapojovaly, ale Keelin byla ve všem s Freyou a Davina zase s Kolem. Najednou jsem se podívala na jednu fotku kde byla ještě Camille. Cami zemřela teprve před několika týdny, zemřela kvůli Klausovým nepřátelům a to Marcela naštvalo, protože zemřela osoba na kterém mu záleželo a dává to za vinu původním. Nejspíš to moc nechápu, ale dobře. 

Najednou do mého pokoje vletěla Hayley a chytila mě pevně za ruku. ,,Marcel si vzal to sérum, Caroline. Musím tebe a Hope dostat do bezpečí. Freya je otrávená" říkala bolestně.

Najednou jsme uviděly Hope, jak se drží za břicho. Zjistily jsme, že ji potkal stejný osud jako Freyu, Hayley to málem srazilo na kolena. Nakonec jsme potkaly Keelin, která držela Freyu. Najednou jsem nejspíš udělala největší chybu svého života. Elijah, Klaus, Rebekah, Kol a Finn bojují tam dole. Přišli všichni nepřátelé Klaus a v čele je Marcel. Došla jsem tam a zjistila jsem, že jsou všichni pokousaní jenom Klaus ne, když chtěl Marcel kousnout i Klaus, tak jsem se tam rozběhla a vpadla mezi ně. ,,To stačí!" zakřičela jsem a bolestně jsem se dívala na lidi, které jsem milovala jako rodinu. ,,Proč tohle děláš, Marceli. Oni zemřou. Moje rodina zemře!" křičela jsem tiše a bolestně. 

,,Caroline," začal vážně Marcel. ,,Mikaelsonovi už tu byli moc dlouho, je na čase jejich vládu ukončit!" 

,,Zabiješ i mě?" zašeptala jsem odvážně a on se mě díval hluboko do očí. ,,Klausi, odveď svoje sourozence. Hayley, Keelin, Freya a Hope jsou už v bezpečí."

Klaus mě k mému překvapení poslechl a upíří rychlostí vzal svoje sourozence a zmizel. Já jsem si povzdechla a v tento moment začalo pravé peklo. Moje adoptivní rodina musela bojovat o život.

*** 

Ten den byl nejhorší den v mém životě. Klaus se o několik hodin později vrátil a Marcel ho probodl dýkou, díky které bude trpět. Avšak zachránil tím svoje sourozence a Hope. Davina, Keelin a Hayley odjely z města, budou hledat tři různé léky pro svoji rodinu. Nevím jak dlouho to bude trvat, ale já musím zůstat tady. Marcel mi to nařídil a já jsem se ho rozhodla poslechnout. Měla jsem z něho strach. Tohle nebyl ten Marcel kterého jsem si pamatovala. Tohle bylo monstrum, které čekala v nějakém temnému stínu.

Zůstala jsem u nás doma. Odmítala jsem odejít, i když si to Marcel přál. Chtěl abych se nastěhovala k němu. To sotva! Když konečně odešla, tak jsem rychle seběhla schody a utíkala jsem do vězení, kde je Klaus. Věděla jsem, že se nedostane ven, ale já jsem mohla za ním a rozhodně jsem ho nechtěla nechat samotného.

Když jsem ho uviděla, tak mě to strašně zabolelo. Hned jsem k němu došla a vytáhla jsem mu dýku z hrudi. Nedovolím, aby trpěl o sekundu déle! Sedla jsem si vedle něho a začala jsem brečet. Nevím nad čím přesně jsem začala více brečet. S Marcelem se dneska něco stalo a to mě zničilo. Položilo mě to na kolena. 

,,Caroline?" zašeptala tiše Klaus. Najednou vidím, jak brečím. ,,Co tady zatraceně děláš? Myslel jsem si, že tě vezme Hayley, Keelin a Davinou sebou."

,,Nešla jsem. Řekla jsem, že budu dávat pozor na tebe, Klausi," zašeptala jsem tiše a povzdechla jsem si. ,,Něco se stalo. Marcel mě nezabil z jednoho prostého důvodu. On se do mě zamiloval, zjistila jsme to, když mi bylo šestnáct na moji oslavě mi dal milostné přání, ale v tu dobu jsem nevěděla, že je to od něho. Zjistila jsem to až dneska. Já jsem si vždycky myslela, že je to on a Rebekah, že jejich láska je navždy. Já ho nemiluju. Co mám dělat?"

Byla jsem neuvěřitelně moc zoufalá. Bála jsem se o svoji adoptivní rodinu a bála jsem se o Klause, co když se ho Marcel rozhodne zabít. S Klausem je spojená celá moje rodina. Nedovolím, aby se jim cokoliv stalo. Radši bych zemřela. 

Klaus se na mě starostlivě podíval. ,,Nemusíš s ním chodit, nemusíš mu vyznat lásku a naplňovat jeho potřeby. Uteč. Zapomeň na mě a utíkej, jak nejrychleji dokážeš, ano?" řekl vážně.

,,Nenechám tě tu. Nechci, abys trpěl. Mám tě ráda. Jsi součást moji rodiny" zašeptala jsem tiše.

,,Taky tě mám rád a právě proto musíš utéct. Tu dýku mám teď já a Marcel nepřekročí tuto hranici podle mě, protože se tu můžu pohybovat," zašeptal chytře a chytil mě za ruku. ,,Jsi součást moji rodiny a já tě budu chránit. Nepřeju si, abys cokoliv měla s tím zrádcem."

,,Vlastně nebude mít na výběr," najednou se ozval Marcelův hlas. Nepoznávala jsem ho. Kdy se z něho stalo takové monstrum? Já si ho pamatuji jako úžasného přítele Rebeky. Nepamatuji si toto. Klaus se postavil a stáhl mě za něho. ,,Teda pokud nechce, abych tě zabil" dodal jednoduše Marcel.

,,Jak to zatraceně myslíš, Marceli?" štěkla jsem se na něho naštvaně. ,,Klausovi neublížíš!"

K našemu překvapení přešel hranici a postavil se přímo před Klause, ale on mě držel pevně za ruku a schovával za jeho zády. ,,Budeš se mnou muset chodit, budeš chodit na akce se mnou a budeš moje přítelkyně. Pochop, ztratil jsem dneska Rebeku. Zemře. Chudina. Potřebuji novou a ty jsi dokonalá a hlavně jsi jediná, co tu mohla zůstat z této šílené rodiny-"

Skočila jsem mu naštvaně do řeči. ,,Je mi z tebe zle!" štěkla jsem a vymanila jsem se z Klausovi ochrany. ,,Když budu tvoje přítelkyně, tak mi slíbíš, že už moji rodině nikdy neublížíš?"

,,Máš moje slovo, krásko" řekl a olízl si rty. Moje srdce bušilo jak o závod a slzy mi zase tekly proudem. Udělal ke mně jeden krok a já jsem ucítila jeho rty na těch mých. Bylo mi z toho zle. Však já jsem ho považovala jako za přátelé Rebeky, ta která mi dala nový život a zachránila mě. On se vždycky choval tak krásně. ,,Můžeš zůstat tady, zítra ráno tu tu donesu nové oblečení, budeš nosit to oblečení. Chci abys vypadala zatraceně sexy." 

Když se konečně otočil a upíří rychlostí zmizel, tak jsem se sesypala a Klaus mě hned vtáhl do medvědího objetí. ,,Neměla jsi to dělat. Měla jsem utéct. Já bych to tu nějak zvládl" šeptal tiše.

,,Já vím, že jsi silný. Nikdy nebudu pochybovat o tvoji síle, ale já jsem jenom člověk. Jak bych ti jinak mohla pomoci? Musím překonat svoje znechucení a budu si hrát na jeho přítelkyni" zašeptala jsem tiše, i když mě z té představy bylo zle.

Klaus mě pohladil po tváři. ,,Jsi silnější než jakýkoliv člověk, co jsem znal. Cami to o tobě taky říkala, že jsi ta nejsilnější dívka, kterou kdy viděla. Zvládala jsi už tolik věcí, jsem ohromen."

,,Slib mi prosím, že neuděláš žádnou kravinu. Přijdu zase ráno a donesu ti jídlo, ano?" zašeptala jsem tiše, když jsem se rozhodla už odejít. 

On pouze přikývl. ,,Dobrou noc, lásko" zašeptal tiše Klaus a já jsem se na něho překvapeně podívala. Takhle mi nikdy neřekl. Lásko. Zahřálo mě to u srdce.

Věnovala jsem mu velký úsměv. ,,Dobrou noc, Klausi. Ráno se znovu uvidíme. Donesu ti tu i nějaké tvoje věci, aby ses tu měl lépe a Marcel ať si třeba trhne" ušklíbla jsem se a rychlím krokem jsem opustila to hnusné vězení. Pokusím se mu to tam aspoň udělat hezké, když tam nějakou dobu kvůli ochraně jeho rodiny bude.