Nový život ✔

8.kapitola

Byla jsem mrtvá. Nebo jsem nebyla mrtvá? Viděla jsem světlo, která oslepovalo moje oči a slyšela jsem příšerný hluk, který ničil moje uši. Měla jsem šílený hlad a touhu po krvi. Co to znamená? 

Najednou jsem prudce otevře oči a hned když jsem se zvedla, tak jsem uviděla zničeného Klause a Marcela, na kterém šli vidět výčitky. ,,Co se to zatraceně stalo?" zašeptala jsem najednou a oba se na mě šokovaně podívali. Zajela jsem si rukou do vlasů a  v očích se mi objevily slzy. Já se proměňuji. Já nechci být upír!

,,Caroline," zašeptal tiše Klaus. Nic dalšího neřekl, ale cítila jsem jeho pevné objetí. ,,Tak moc jsem se bál, že jsem tě ztratil."

Probodávala jsem Marcela naštvaným pohledem. ,,Tys mi dal svoji krev!" zaječela jsem na Marcela, který se na mě šokovaně podíval. ,,Jak jsi mi to mohl udělat?" zašeptala jsem, ale můj hlas zněl zničeně. Já skutečně nechci být upírkou. Chtěla jsem rodinu, zamilovat se a vdát se. Mít svoje vlastní děti.

,,Já jsem ti nedal svoji krev," zašeptal najednou Marcel a sklopil hlavu. Styděl se. ,,Nevím, co se to stalo. Já jsem si myslel, že jsem tě skutečně zabil."

Najednou jsem pustila Klause a vyšla z jeho objetí, došla jsem k Marcelovi a dala mu facku. ,,Tohle ti nikdy neodpustím, protože i když jsi mi nedal krev zrovna ty, tak je to tvoje vina! Zabil jsi mě!" 

Bez dalších slov jsem vyběhla z toho vězení, zavřela jsem za sebou všechny dveře. Nechci být upír. Nemůžu být upír. Je nějaká možnost, že neprocházím proměnou? Panebože, však já všude cítím krev! Najednou jsem se prudce zastavila a doslova jsem se zhroutila na zem. 

Cítila jsem, jak ke mně někdo došel a chytil mě za ruku. Potom jsem byla v pohybu, ale nevnímala jsem okolí. Vůbec jsem si nevšímala lidí, co chodili okolo mě. ,,Kdo ti toto provedl, bloncko?" Damon. Damon Salvatore mě zachránil. 

,,On mě zabil a já jsem měla v těla upíří krev, ale já jsem rozhodně upíří krev neměla" šeptala jsem tiše a zlomeně. 

On se na mě překvapeně podíval. ,,Nebyla jsi pod ochranou krále tohoto města?" zeptal se zvědavě.

Já jsem přikývla, ale potom jsem se zamračila. ,,Marcel není žádný král, je mi z něho špatně. To on mě zabil, protože se naštval. Udělala jsem pohřeb pro svoji adoptivní rodinu a to mu vadilo. Zabil mě. Já musím vypít krev. Nikdy nebudu mít rodinu, Damone. Já jsem chtěla mít aspoň jedno dítě" šeptala jsem zlomeně.

,,Můžeš mít dítě, ale adoptuješ si ho," zašeptal tiše. Povzdechl si. ,,Taky jsem chtěl mít dítě, než jsem se stal upírem a neskutečně moc mě to štvalo, ale jednou s tím dokážeš žít."

Zajela jsem si rukou do vlasů. ,,Strašně je mi špatně, Damone. Já nestojím o to být upírka, ale musím tu zůstat. Klaus mě potřebuje" zašeptala jsem tiše.

Co budu dělat?

*** 

Procházela jsem po New Orleans a plakala jsem nad tím, že musím dokončit proměnu. Udělá mi Vincent denní prsten? Nebo už nikdy nebudu moct na denní světlo? Na Klausovi mi skutečně záleží a nechci ho opustit. Zhluboka jsem se nadechla. Musím přijmout svůj nový osud, abych tu byla pro svoji rodinu.

Doběhla jsem zpátky do sídla a rychle jsem šla do trezoru s krví. Vzala jsem si jeden balíček s krví, který jsem otevřela a trošku jsem se napila. Udělalo se mi neskutečně špatně, ale potom jsem cítila tu sílu, zároveň jsem však slyšela ten obří hluk a slunce mě neskutečně pálilo, i když tu žádný paprsek naštěstí nedosáhl. Rozhodla jsem se jít za Klausem, došla jsem do vězení a on se na mě hned podíval.

Určitě viděl slzy v mých očích. ,,Já jsem takový osud nechtěla, Klausi. Nechtěla jsem být upírka" zašeptala jsem tiše.

,,Já vím, lásko. Je mi to neuvěřitelně moc líto" zašeptal tiše.

Došla jsem k němu a chytila jsem ho za ruku. ,,Ale nemůžu tě opustit. Potřebuješ mě a já potřebuji tebe" v tu chvíli se moji očí změnily na upíří oči. Smutně se na mě pousmál, ale věděla jsem, že má radost, že jsem se rozhodla dokončit proměnu.

,,Společně to zvládneme, ano?" zašeptal tiše a všimla jsem si, že si najednou sundal svůj prsten. ,,Je to denní prsten, než přemluvíš Vincenta, nebo nějakou jinou čarodějku, ať ti udělá tvůj vlastní, tak si můžeš nechat můj, já ho stejně už nikdy potřebovat nebudu. Jsem hybrid. Nosil jsem ho jenom tak, protože se mi líbí."

,,Děkuji, věřím tomu, že to nakonec společně zvládneme, ale mám strach. Co když ze mě bude monstrum?" zašeptala jsem tiše.

,,Z tebe nikdy nebude monstrum, lásko" zašeptal tiše a asi po tisíce jsem se objevila v jeho pevném objetí. Tohle jsem přesně teď potřebovala. 

Věřím tomu, že to společně s Klausem nakonec zvládnu.