Nový život ✔

7.kapitola

V rukách jsem držela několik fotografií. Fotografie moji rodiny která má dneska pohřeb. Vědí o tom pouze čarodějky, které se nabídli, že mi pomůžou, ale jenom s pohřbem pro Hope a Freyu. Avšak přijala jsem to s radostí přece jenom díky tomu jsem měla méně starostí. Zrovna jsem vybavovala poslední věc a pohřeb může začít. Najednou jsem však začala brečet, když jsem viděla jejich jména. Cítila jsem se jako kdyby mě skutečně opustili. Jako kdyby byli mrtvý.

,,Jsi v pořádku, Caroline?" objevil se u mě Stefan. Ano, pozvala jsem ho, protože jsem potřebovala jeho podporu. Takovou podporu cítím ještě v Klausovi, ale ten tu dneska nemohl dorazit. ,,Rád bych ti někoho představil."

,,Koho mi chceš představit, Stefane?" pousmála jsem se a najednou jsem viděla hnědovlasou dívku, jak k nám míří a černovlasého kluka, oba sledovali Stefana a mě.

Když k nám dorazili, tak se Stefan pousmál. ,,Tohle je můj bratr Damon," takže ten černovlasý kluk je bratr Stefana. Je skutečně hezký. ,,A tohle je Elena, moje přítelkyně."

Já jsem se na něho šokovaně podívala, ale potom jsem se na Damona i Elenu usmála vřelým úsměvem. ,,Vítejte v New Orleans,  i když to není za moc šťastných okolností" zašeptala jsem tiše.

*** 

Když skončil pohřeb, tak jsem myslela, že to nezvládnu. Byla jsem neuvěřitelně zničená a smutná. Pohřbila jsem dneska téměř celou moji adoptivní rodinu. Za všechno může Marcel. Strašně ráda bych řekla, že v něm zůstalo něco dobrého, ale nic tam není. Zůstala jenom zrůda. 

Stefan mě chtěl doprovodit domů, ale já jsem ho odmítla. Potřebuji být chvilku sama. V ruce jsem držela pití, co jsem dostala od Vincenta na uklidnění. Byla jsem neskutečně smutná a on to na mně viděl.

Rychle jsem přišla domů a bez nějakého přemýšlení jsem rychle běžela za Klause, potřebovala jsem obejmout, hned když jsem tam přišla a on si všiml mých slz v očích, tak se na mě zmateně podívala. Já jsem mu však hned padla do náruče. 

,,Dnešek byl skutečně strašný den, Klausi" zašeptala jsem tiše a hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno. On mě pomalu hladil po zádech.

Hned to podle mě pochopil. Moc dobře věděl, že dneska bude ten pohřeb. ,,Je mi to neuvěřitelně líto, že jsem tam dneska nemohl být s tebou, lásko" zašeptal tiše.

,,Já vím, že to není tvoje vina. Chtěl jsi tam být," zašeptala jsem tiše a dál mu už tiše plakala v náruči. ,,Kdy se Marcel takto změnil? Proč je to takové monstrum? Já si ho pamatuji, jako toho nejlepší přítele Rebeky."

,,Změnila ho smrt Camille, lásko. Chce pomstu, protože zemřela kvůli našemu nepříteli" zašeptal tiše, ale v jeho hlase jsem slyšel bolest. Nakonec nebyla žádná novinka, že on Cami miloval. Ona byla úžasná. Měla jsem ji neuvěřitelně moc ráda a její smrt mrzí i mě a to neuvěřitelně hodně. 

Já jsem si pouze povzdechla a vyšla jsem z jeho objetí. Pomalu jsem vstala a zadívala jsem se mu do očí. ,,Ale to ho neomlouvá, že ne?" Klaus zakroutil záporně hlavou. ,,Změním se já snad na šílence, které je monstrum, protože jsem přišla o celou adoptivní rodinu víceméně? On přišel jenom o Cami a vidíš jak se chová."

,,Někdy je temnota schovaná strašně hluboko, Caroline. Myslím si, že v něm vždycky byla, ale neviděli jsme ji" zašeptal tiše Klaus.

,,Rebeku si omotal kolem prstu, víš jak ona nesnáší takové lidi jako je teď Marcel. Divím se, že ona si toho nevšimla. Ona takové věci vidí, ale u něho ne" zašeptala jsem tiše a povzdechla jsem si.

Viděla jsem, že se Klaus trošku ušklíbl. ,,Víš, vztah Rebeky a Marcela byl jiný. Důvěřovala mu a milovala ho. Možná proto neviděla tu temnotu, nechtěla ji vidět, protože ho nechtěla znovu ztratit" zašeptal tiše.

,,Tady jsi, krásko," když jsem uslyšela jeho hlas, tak se moje srdce na moment zastavilo. ,,Co jsi to dneska udělala!" štěkl na mě naštvaně.

,,Co přesně myslíš, Marceli?" podívala jsem se na něho a udělala jsem k němu jeden krok, abych mu lépe viděla do očí.

Marcel se ke mně naklonil a cítila jsem jeho dech na svoji tváři. ,,Tys udělala pohřeb původním?" zašeptal tiše a chladně.

,,Byla to moje rodina a zasloužila si pohřeb" odsekla jsem mu.

On si promnul obličej a najednou jsem cítila jeho rty na těch mých. ,,Takový osud sis nezasloužila, krásko. Skutečně jsem tě měl rád a skutečně jsem k tobě něco cítil, ale rozhodla ses tak sama."

,,Marceli, co ji chceš udělat!" štěkl na něho Klaus. ,,Jestli ji něco uděláš, tak tě stáhnu z kůže!" 

,,Jsi tak nevinná, Caroline a to je tvoje smrt" zašeptal tiše Marcel a potom jsem už jenom cítila, jak mi zlomil vaz. Cítila jsem, jak moje tělo někdo chytil a slyšela jsem, jak Klaus křičí, ale já jsem mu už nedokázala odpovědět. Nedokázala jsem říct nic. 

Byla jsem mrtvá.