Hra se stíny

Strach

Měla jsem "krásný" budíček. Do pokoje přiběhla moje matka a skopla mě z postele. ,,Dělej! Oblíkat. Škola!" Zařvala a ještě si do mě kopla!  Přes bolest jsem se snažila zvednout. Bylo to těžký, ale dokázala jsem to. Přešla jsem ke skříni a vytáhla si roztrhané kalhoty, tmavé tílko a černou košili.

Umyla jsem se, vyčistila jsem si zuby a vyžehlila vlasy. Pokusila jsem se zamaskovat modřiny, kdyby se to dozvěděli sousedé, měla bych doma věčí peklo, než teď mám.

,,Jano! Jestli nebudeš do minuty dole, jedu do školy sám. A ty se tam dostaň jak chceš!" Zakřičel na mě Tomáš. Vzala jsem si batoh, seběhla schody a obula si svoje černé vansky.
Podívala jsem se na Toma. Otočil se a šel ven k autu. Rychle jsem ho doběhla a nasedla na místo spolujezdce. Jeli jsme mlčky. Chybí mi to. Chybí mi můj starší bráška. Ten, který se mě vždy zastal, ne ten, který mi ubližuje.

Zastavil mi asi dvě ulice před školou. ,,Vystup! Nepotřebuji, aby mě někdo viděl s takovou troskou, jako si ty." Slzy mi tekly proudem po tvářích. Podívala jsem se na něj, ale to jsem asi neměla. Dal mi takovou facku, že jsem druhou chytla o palubní desku. ,,Domů se dostaň jak chceš a teď laskavě vypadni z mého auta!" Rychle jsem přikývla a vystoupila. Jak jsem zavřela dveře, tak se rozjel ke škole.

Do školy jsem se dostala dvě minuty před zvoněním. Rychlím tempem jsem šla ke své skříňce. Podívala jsem se na rozvrt. Matika. Miluji matiku, ale jak naschvál ji učí můj bratr. Zabouchla jsem ji a vydala se do třídy. Se zazvoněním jsem usedla do své lavice. Aspoň nebudou připomínky na mojí osobu, že jdu zase pozdě. Bratr vešel do třídy a začal o něčem diskutovat s jeho nejoblíbenějšími žáky. 

Asi po půl hodině se na mě otoči a ušklíbl se. ,,Napíšeme si jednoduchý test." řekl a začal je rozdávat. Když jsem dostala před sebe papír, koukala jsem na to jako na osmý div světa. Když tohle je látka středoškoláka? Jak mám sakra vypočítat 3D když ani nevím jak se to počítá? ,,Si ze mě dělááš srandu? Tohle jsem nikdy neviděla." Vyjela jsem po něm. Celá třída se rozesmála. ,,To nemumíš počítat vzorečky?" Zasmála se jedna pipka. ,,Aby ti jeden vzoreček nezůstal mezi očima!" Zakřičela jsem. ,,Taj a dost!" Zakřičel bratr, přešel ke mně a vrazil mi tak silnou facku, až jsem spadla ze židle. Spolužáci se ihned začali smát. ,,Do ředitelny a hned. Ať si to s tebou vyřídí táta! Napíšu mu esemesku, takže se neboj, že se z toho vykroutíš!" zasyčel a ještě si do mě kopnul. 

Co nejrychleji jsem se vydala do ředitelny. Znám svého otce, čím dýl tam příjdu, tím horší to bude. Bez zaklepání jsem vešla dovnitř. ,,To tě doma neučili klepat!?" Zařval, ale vůbec se neotáčel se židlí. ,,Ano učili, ale když neklepou oni, neklepu ani já." Odpověděla jsem. Jaj, dneska jsem nějaká odvážná. Táta se na židli na přímil a rychle se otočil. ,,Co si zase udělala!?" Zeptal se. ,,No, prý nemám nic říkat, Tomáš ti napíše esemesku." Odpověděla jsem a posadila se naproti němu. 

Během chvíle mu zapípala zpráva. Usmál se, ale jak mu došlo, že jsem tu já zvážněl a podal mi mobil. 

Zpráva-Tomáš:  Do reditelny posilam zakyni Janu Colins, za nevhodne chovani vůci ucitely, spoluzakum a vulgarni slova. Ps: dal jsem ji facku a nakopl jsem ji, ale myslim, ze je to malo. 

Mobil jsem vrátila tátovi a hlasitě polkla. Otec se postavil a rozzepnul si pásek. ,,Víš, mám dneska nějak dobrou náladu. Nebudu tě mlátit. Stačí mi, že si s tebou užiju." Olíz si rty a mrknul. Zavřela jsem oči a vduchu počítala do deseti. Kdy už se konečně probudím?