Hra se stíny

Žiletka a otec

Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Konečne se cítím v bezpečí. Otočila jsem se na druhou půlku postele a s překvapením jsem zjistila, že tu Vojta neleží. Zbyl tu po něm jen přehnutý papír na polštáři. Pomalu jsem se zvedla a přečetla jsem si ho.

Musel jsem odejít. Promiň, ale nechtěl jsem tě budit. Večír příjdu.

Usmála jsem se nad tím a vylezla z postele. Ze skříně jsem si vytáhla čisté oblečení, s oblečením jsem se vydala do koupelny, kde jsem si napustila horkou vanu a přidala do ní pěnu. Rozpustila jsem si vlasy z volného drdolu, sundala jsem si ze sebe věci. Vlezla jsem si do připravené vany. Hlavu jsem si opřela o okraj vany a jen jsem relaxovala.

Uslyšela jsem jak mi někdo vztoupil do pokoje. Začala jsem se proklínat, že jsem nezamkla pokoj ani dveře od koupelny, které se nacházejí u mě v pokoji. Doufala jsem, že ta osoba odejde, jenže já nemám poslední dobou štěstí.

Do koupelny přišel otec. Rozhlížel se kolem a když mě uviděl tvářil se hladově!? Na tváři se mu objevil nehezký úsměv. Vztoupil více do místnosti a zavřel za sebou dveře. Rychlostí blesku se svlékl a popošel ke mně. Za vlasy mě zvedl a sedl si do vony a stáhl mě k sobě. Podal žinku a začal mě krouživými pohyby mýt. Pomalu jsem ani nedýchala. Bylo mi to nepříjemné.

Vlaz do ruky můj sprchový gel a začal mi ho rozmazávat po celém těle. Když se dostal k mému pobříšku, otočil mě čelem k němu. Nevím jak, ale náhle byl ve mně a zběsile mě nedzvedával. Bylo to rychlé, ale velice to bolelo. Když se udělal, vyndal ho ze mě a vylezl z vany.

,,Tohle bylo nic. Ale dnes budu hodný. Zítra uvidíš." Osušil se, oblékl a odešel.

I přes bolest, která byla každým pohybem slinější jsem se postavlila, vzala si ze skříňky žiletku a opět si sedla do vany.

Přiložila jsem si ji k zapěstí a jedním prudkým pohybem jsem se řízla. Sledovala jsem, jak mi krev stéká po ruce do vody. Dala jsem ruku do vody a vnímala jsem jen štiplavou bolest. Podívala jsem se na zápěstí a znovu se řízla. Znovu, znovu a znovu. Zahodila jsem žiletku a zápěstí si obvázala ručníkem.

Vylezla jsem a vypustila vanu. Usušila jsem se, oblékla a ručník na mém zápěstí jsem vyměnila za obvaz. Přešla jsem do pokoje a oblékla jsem si lehký svetřík, aby jsem zakryla obvaz.

Lehla jsem si do postele, vzala jsem si mobil, sluchátka, pustila jsem si písničky, koukala jsem se do stropu a přemýšlela.

Asi jsem usla, protože mě probudil dotek na tváři. Otevřela jsem pomalu jedno oko a hledala zdroj. Na posteli seděl Vojta a pozoroval mě. Úsmála jsem se na něj.

,,Ahoj!" Pošeptala jsem.

,,Ahoj zlato!" řekl a zářivě se usmál.

Obejmul mě a zavadil o mou pořezanou ruku.

,,Au!" Sykla jsem bolestí.

Vyhrnul mi rukáv a naštvaně se na mě podíval.

,,Proč?" Se slzama v očích jsem se na něj podívala a řekla mu co nejvíce jsem mohla. Lehnu si se mnou a já po chvilce usla.

Nežijeme. Jen přežíváme a čekáme na smrt, která se každým dnem blíží. Nikdy nevíme, kdy příjde ten den, díky kterému bude konec všemu, co jsme za celou dobu vybudovali.

To byla slova, co mi běhala v hlavě.

Další díl. Moc děkuji, že toto čtete a omlouvám se za chyby. :)