Hra se stíny

Bolest

Větší bolest jsem snad nikdy nezažila. Ležela jsem na boku a hladila si pohmožděné břicho. Slzy mi ve velkém množství stékaly po tvářích. Potichu jsem vzlykala, abych nikoho nevzbudila. V tu chvíli jsem si přála umřít. Nedokážu to. Nesnesu tu bolest, co mi každý den způsobuje otec. 

Asi jsem brečela moc nahlas, protože se začali pomalu otevírat dveře do mého pokoje. Hlavu jsem si dala pod deku a zkousla si ret, jako bych doufala, že osoba vstupující do mého pokoje odejde. Ret jsem si kousala víc a víc, až mi z něho začala téct krev. Deku jsem pevně držela v rukou a oči jsem držela zavřené. 

Postel se za mnou lehce zhoupla a deka mi byla sebrána. Opatrně jsem rozlepila oči a s velkou námahou jsem se otočila. Dívala jsem se mu do očí. Zase jsem v nich viděla tu jiskru života a štěstí. Mám ho zpátky a jsem za to ráda. Usmál se na mě, chtěla jsem mu úsměv oplatit, ale vznikl z toho škleb. Přitáhl si mě do obrovského obětí a kreslil mi na záda uklidňující kruhy. 

Začala jsem pomalu usínat a přitom jsem vnímala jen jeho přítomnost.

,,Bolí to hodně?" zeptal se opatrně, jen jsem zakroutila hlavou v zápor, i když to nebyla pravda. Asi poznal, že mu lžu a tak se na mě usmál. 

Zavřela jsem oči, hlavu jsem si dala na jeho rameno a po pár minutách jsem usnula.  

----------------------------------------------------------------------------------

Moc dlouho jsem nespala, vzbudila mě hlasitá rána a křik. Nerozuměla jsem slovům, ale vím, že se hádal otec s Tomem. Opatrně jsem se posadila na posteli a koukala se kolem. Postupně jsem si vybavovala včerejší den. Lucie s otcem mě zmlátili, usnula jsem na zemi, přišel Tomáš a položil mě do postele a  uprostřed noci, když jsem začala brečet ke mně přišel a spal tu se mnou. 

Dveře do pokoje se otevřely a do místnosti vešel Tomáš se snídaní. Hned jak mě zahlídl se začal usmívat jako sluníčko na hnoji. Nad tímto jsem se musela zasmát, ale to nebyl ten nejlepší nápad. Začala jsem příšerně kašlat, pálilo mě v krku a neměla jsem to jak zastavit. Tomáš mi rychlostí blesku podal sklenici s vodou. Jen jsem se usmála a on odešel. 

Nasnídala jsem se, umyla se, vyčistila zuby, namalovala jsem se a zalíčila si lehké náznaky modřin na krku a rukách. Oblékla jsem si dlouhé volné kalhoty, volnější tričko a vlasy si stáhla do culíku. Popadla jsem tašku s učivem a vydala se dolu. Obula jsem si první boty co jsem našla, vzala jsem si lehkou bundu, i přes to že poprchává a vydala se směr škola. 

Byla jsem teprve kousek od domu, když vedle mě zastavilo auto. Otočila jsem se. Viděla jsem jak se stahují okýnka a za volantem sedí bratr.

,,Nastup, nemůžu se dívat jak nemůžeš chodit." Řekl docela naštvaně a já poslušně jako pejsek zalezla do auta. Připoutala jsem se a auto se rozjelo. U školy jsem byli rychle. Autem do školy jsem už nejela hodně dlouho. Musím chodit pěšky, ale nestěžuji si a ani nemůžu.

Před školou už stál Vojta, když mě uviděl vystupovat z auta zatvářil se zmateně. Vydala jsem se k němu a než jsem mu stačila něco říct začal mluvit bratr.

,,Dávej na ní pozor!"

Zmateně jsem se koukla na Vojtu a na odcházejícího Toma. Nechápala jsem co se tu děje.

Ale jednu věc vím jistě.

Mám zpátky svého bratra!!  

Moc se omlouvám za chyby a za překlepy. :)

Děkuji, že mojí knížku čtete a někteří dáváte i hlasy, vždy mě to potěší a mám radost jak jednotlivá čísla rostou.

Další díl se pokusím přidat co nejdříve.