Hra se stíny

Nejlepší kamarád

Měla jsem neuvěřitelnou radost, že ho zase vidím. Musela jsem se usmát. Za poslední dobu to je upřímný usměv. Nevěřila jsem tomu. Jestli je tohle sen, tak se už nikdy nechci probudit. Bálá jsem se cokoliv říct. Jediné slovo a mohlo by se vše pokazit. 

,,Jano? Žiješ?" zamával mi před obličejem a víc se na mě usmál. 

,,Ty-ty si tady? Co tu děláš? Myslela jsem že si v Brazílii." Byla jsem hodně zmatená. 

,,No už jsem tady. Vadí to?" řekl trochu smutně a naoko se urazil. 

,,Ne." Rozeběhla jsem se k němu s co nejvíc jsem ho objala. Konečne. Pocit bezpečí. Ale na jak dlouho? Za jak dlouhou co  změní a začne mě šikanovat taky? Nepřežila by jsem to. V objetí jsme stáli několik desítek minut. Bylo to příjemné. 

,,Ale notak." Zasmál se Vojta. ,,Umačkáš mě!" Řekl se smíchem. Pomalu jsem se od něj odtáhla, i když jsem vůbec nechtěla. ,,Chyběl si mi." Řekla jsem po pravdě. ,,Ty ně taky popelko." Usmál se a ještě jednou mě objal. 

,,Mám pro tebe dátek. Už ti je patnáct. Sice jsem propásl tvoje narozeniny, ale dárek ti dám a slibuji, že to spolu opožděně pořádně oslavíme." Řekl uplně natšeně. Trochu jsem se pousmála. Začínám mít ze všeho strach. 

Ze zadní kapsy od kalhot vytáhl malou krabičku. ,,Všechno nejlepší." 

Krabičku jsem si vzala a pomalu rozbalila. Byl tam nádheraný náramek se srdíčkem. Opatrně jsem ho vytáhla a podívala se na něj z blízka. Ze zadní strany balo napsáno. Forever best friends. 

Cítila jsem v očích slzy. Nesnažila jsem se je zahnat. Byly to slzy štěstí. Měla jsem radost. Náramek jsem si připral na ruku, ale odhalila jsem tak svoje tenké a čerstvé jizvy od žiletky. Doufala jsem, že si toho nevšiml. Ale opak byl pravdou. 

,,Co si to udělala? Si normální? Proč?" Začala jsem se ho bát. Začala jsem brečet. Ne štěstím, ale strachem. 

,,Já-já m-mám problémy." řekla jsem skrz brek. 

,,Jaký?" 

,,Vše se za tu dobu co si pryč změnilo. Už nejsem ta oblíbená Jana. Nejsem ani tatánkova holčička a malá sestřička svého bratra. Vše je jinak."

,,Jak jinak?" Chtěl vědět.

,,Tak jinak, že mě mlátí vlastní matka, bratr a spolužáci mě urážejí a otec mě, mě, sexuálně zneužívá!"

,,Pane božě." Řekl Vojta a přitáhl si mě do medvědího obětí.

,,Řekneš mi vše od začátku ano?" Přikývla jsem a stále byla v jeho objetí a potichu plakala. 

,,Vojto? Já už musím domů. Pak přijď, jestli tě moji rodiče pustí. Ano?"

,,Dobře." Pomalu se odtáhle a dal mi pusu do vlasů. ,,Drž se, vše se nějak vyřeší." 

Ani jsem se nerozloučila a utekla domů. 

Další díl. Moc se omlouvám za chyby. Nevím kdy bude další díl, ale pokusím se ho napsat co nejdříve. Doufám, že to nevadí. 

Děkuji. Tynule99:)