Hra se stíny

Vytržené listy

O nějaký ten čas později: 

*Můj život se změnil. Změnil se a to hodně. Do mých narozenin nic není tak jak bylo.

Začali mě šikanovat.
Otec mě znásilňoval.
Matka kvůli tlaku spáchala sebevraždu.
Vrátil se mi Vojta.

Otec mě bil!

Bratr se opět změnil k lepšímu.

Umřela Anna, přítelkyně bratra.

Chodila jsem s Vojtou. - Ano chodila. Těsně před tím, než zabili Annu a než mě otec odtáhl do toho skladu se se mnou přes SMS rozešel.

Otce zatkli.

Další pohřeb. (Není tam vše a není to podle pořadí, ale vadit by to nemělo). 

Život je jako horská dráha, jednou si nahoře a jednou dole. Já byla na vrcholku celých patnáct let, pak přišel zlom a já se už půl rok snažím vyškrábat opět k vrcholu. 

Bratr se od vraždy Anny změnil. Začal pít, s nikým se nebaví a občas mu ulítnou nervy a dá mi facku. Vždy s brekem uteču do mého pokoje, kde se následně zamknu. Sice se mi pak omlouvá, ale nezlobím se na něj. Nedokázala bych to. Vím, že mě má rád. 

Co se týče školy, tak jsou prázdniny a já mám klid od posměchu a šikany. 

Denně procházím kolem skříňky, kam jsem si po nastěhování schovala žiletky. Den co den mám chuť jednu vytáhnout a udělat jeden dlouhý a hluboký řez. Řez, který by symbolizoval mojí bolest, utrpení a byl si vzpomínkou či památkou na nebezpečně prožité dny. Dny, kdy můj život už nebyl pohádka, ale ten nejhorší a nejděsivější horor. 

Nevěřím už nikomu. Věřila jsem v bratra, ale i toho ztrácím. 

Bez kamarádu to je těžký. Bez podpory a lásky. 

Za jednu minutu zjistíme, jestli se nám člověk líbí. Za jednu hodinu poznáme, zda by jsme tu osobu dokázali mít rádi či milovat a za jeden den zjistíme, za by jsem s tou osobou chtěli strávit celý život. 
Přes tohle všechno trvá celý život, než na tu osobu zapomeneme. - Sice je to věc z internetu, ale já tomu věřím. Věřím a bojuji za to. Smutný je, že lidé si díky tomu, co se o vás říká udělají svůj obrázek. Pak už s vámi nechtějí strávit ani tu minutu jejich drahocenného času. 

Život není fér. 

Není spravedlivý.

A také to není pohádka. 

Učí nás milovat. 

Učí nás žít.

Ale my nežijeme.

Přežíváme a děláme chyby. 

Z každé chyby, by jsme se měli poučit. 

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. 

Ale život je o riskování.

A risk je zisk. 

A nic nezískáme, když budeme koukat a čekat. 

Lidé si ubližují.

A proto nežijeme v pohádce. 

Protože na to nejsme dost dobří. 

V pohádkách má vše šťastný konec.

Většinou nemáme ani šťastný začátek. 

Po dopsání několika stránek v deníčku, jsem si vše následně přečetla. Nemělo cenu o tom psát. Vytrhla jsem stránky, co jsem dnes popsala, zmuchlala jsem je a hodila do krabice, kam jsem začala dávati zmuchlané obrazy, stránky z knih či kusy oblečení. 

Stala jsem se jinou! 

Tento díl je krátký na to, že jsem delší dobu nepřidala a za to se vám moc omlouvám. 

Tento příběh se pomalu blíží ke konci. Nevím, kolik napíši ještě dílů, ale moc nápadů už nemám. 

Hromada z vás, má určitě rádo šťastný konce. No, radost vám určitě neudělám, ale nemyslím si, že tento příběh skončí šťastně. 

Mějte se hezky a užívejte prázdniny co to jde. :D