Hra se stíny

Štěstí a vysvětlení

Probudila jsem se s obvázaným zápěstím a puchem desinfekce v nose.

-Nesnáším nemocnice.- byla první věta, na kterou jsem po probuzení pomyslela. Otevřela jsem pořádně oči a po prozkoumání místnosti jsem zjistila, že v nemocnici nejsem. Ležela jsem přikrytá dekou ve své nové posteli. V křesle u postele spal bratr.

Zvedla jsem se potichu z postele, přikryla jsem bratra a odešla jsem do kuchyně udělat si něco k jídlu.

,,Ahoj, co si to vyváděla? Můžeš mi to sakra vysvětlit? Proč to furt děláš?"

,,Anno uklidni se, i kdyby jsem ti to vysvětlila tak to nepochopíš."

,,Zkus to." Pobídla mě. I přes to, že jsem nechtěla, jsem se posadila na židli a začala ji vysvětlovat, proč si takto ubližuji.

,,Je to složitý. Řezání je způsob, jak na všechno zapomenout. Na bolest, zklamání i smutek. Řízneš se a hned zapomeneš na všechno okolo. Jsem jen já, žiletka, jizva, krev a jemně štiplavá bolest. Ta bolest pomáhá. Pomáhá mi cítit se jinak. Pomáhá mi zapomenout. Zapomenu na otce, na všechny moje problémy, na šikanu, posměch a mnoho dalších věcí. V ten moment pro mě nic jiného neexistuje. Jsem jen já a čistá mysl. Je to jako, když ráno vstaneš a dáš si kafe, potřebuješ to a já potřebuji žiletku. Ať se snažím jak se snažím, nemůžu ji dostat z hlavy. Vidím ji všude. Vždy, když je nějaký problém, ona mi s ním pomůže. Tohle nemůžeš pochopit, dokud to sama nezažiješ. Mrzí mě, že se o mě bojíte, ale já nevím jak přestat."

Dokončila jsem svůj dlouhý monolog a ucítila jsem slané kapičky stékající po mé tváři. Poprvé jsem se někomu svěřila se svým problémem. Vysvětlila to, jak se věc má a vůbec to nebylo lehké. Nelitovala jsem toho. Naopak, byla jsem ráda, že jsem to někomu řekla.

Ucítila jsem lehký tlak na zádech. Objímala mě. Držela mě v náruči a utěšovala mě. Byl to nepopsatelný pocit. Někomu na mě doopravdy záleží. Mám někoho, kdo mi rozumí.

Po chvilce jsem ucítila další pár rukou. Natočila jsem hlavu a uviděla bratra s úsměvem na tváři.

,,Jsem rád, že si to řekla."

,,To já taky. Mám vás ráda."

Oba zamumlali něco ve smyslu, že oni mě také. Vyčarovalo mi to úsměv na tváři a spustilo nové slzy, slzy štěstí.

Hlásím se s novým dílem.

Doufám, že se vám díl líbí.

Chtěla bych poděkovat za hlasy a krásné komentáře. Děláte mi radost. Také bych chtěla oznámit, že nevím, kdy bude další díl. Budu teď pár dní bez přístupu na wifi a také mi docházejí nápady.

Přemýšlela jsem, že tento příběh ukončím a po prázdninách začnu další, ale to vám nemohu udělat.

Budu ráda za každý váš komentář a hlas. Jakýkoliv názor se nebojte napsat, budu ráda. :)

Zatím se mějte