Hra se stíny

Kreslení, spolužáci a nemocnice

Vztoupila jsem do budovy školy s Vojtou v patách. Odložila jsem si věci do skříňky a vydala se do učebny Výtvarné Výchovy. Sedla jsem si do lavice a čekala na začátek hodiny.

,,Co to mělo být?" Zeplat se mě zvědavý Vojta.

,,Co, co bylo?" Hrála jsem si na zmatenou.

,,Proč se chová, tak jak se chová? Co se stalo? Si dneska nějaká jiná. Jako kdyby si tady vůbec nebyla."

Usmála jsem se nad jeho uvažováním a začala mu vyprávět co se včera večer stalo, ale vynechala jsem tu čás o tom, jak mě Lucie a otec zbili. Podle Vojty výrazu si vše domyslel. Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel - Tomáš? CO TEN TADY DĚLÁ?

,,Jsem tu na suplující hodinu. Pan učitel Green chybí, ale mám tu napsáno, co máte dělat. Vytáhněte si papíry a nakreslete postavu z jakéhokoliv úhlu chcete."

Dopověděl a ve třídě začal šum. Popadla jsem papír a pastelky. Do dolního rohu jsem načmárala svůj podpis a začala kreslit.

Užívala jsem si kreslení. Každou čárku jsem dělala tak, jako by mi na tom záležel život. Tah za tahem jsem obraz neznámé dívky vylepšovala a dodělávala. Každý pohyb pastelkou po papíře mi způsoboval radost. Byla jsem uvolněná a šťastná. Na nic jsem nemyslela, jen na obraz co mi vznikal pod rukama na mém papíře.
,,To je po dlouhé době, co tě vidím takhle kreslit. Tak pečlivě si dlouho nekreslila, vždy si práci udělala rychle a hrozně, aby si měla do konce hodiny klid.

Musela jsem se zasmát. Má pravdu. Malování mě na chvilku omrzelo a bylo mi jedno co a jak kreslím, ale tohle bylo jiné. Líbilo se mi to.

Hodina se blížila ke konci a já dodělávala poslední úpravy na mém díle. Naposledy jsem přejela krk béžovou pastelkou a měla jsem hotovo. Uklidila jsem si věci a obraz odevzdala. Sedla jsem si zpět do lavice, vytáhla mobil, sluchátka. Zaposlouchala jsem se do prvních tónů písničky - Love me like you do - od Ellie Goulding a čekala na zvonění.

Koukala jsem se na hodiny před sebou na zdi a prstem jsem do lavice ťukala rytmus písně. Podívala jsem se po třídě a viděla jedni blnd barbie mávat s mým obrazem. Vytáhla jsem si sluchátka z uší a koukla na ní.

,,Stejně je to hrozný!" Zakřičela na celou třídu a začala ho trhat. Počkat co?

Pohledem jsem hledala bratra, ale ten se ve třídě nenacházel stejně tak jako Vojta. Erika, ta blond barbie, mi celej obraz roztrhala, půlko hodila do koše a druhou půlku dala pod proud tekoucí vody. Cítila jsem na tvářích slzy.

Zazvonil zvonek a já s brekem vyběhla ze třídy. Běžela jsem po chodbě do té doby než jsem do někoho narazila.

,,O-omlouvám se." Potichu jsem ze sebe dostala omluvu.

,,Ale, ale, tady se nám někdo ztratil." Hned jak to řekl se všichni na chodbě začali smát.

Udělala jsem pár kroků zpátky, ale zastavila jsem se, protože jsem OPĚT do někoho narazila. Z těžka jsem polkla a pomalu se otočila.

,,Máš strach?" Zeptal se, se značnou dávkou posměchu v hlase.

Uviděla jsem, jak k nám běží Vojta. Ti dva kluci odstoupili a jejich místa nahradila partička holek. Kluci chytli Vojtu a drželi ho u zdi, zatím co u mě přibívalo holek. Začala jsem se bát a myslet na nejhorší.

Jedna holka přišla blíž a dala mi tak silnou facku, že jsem spadla na zem. Holky okolo ze začali smát a k tý první přistoupila další holka. Začali do mě kopat. Jedna mě chytla za vlasy. Nadzvedla mě a hlavu mi hodila proti skříňkám.

Zůstala jsem ležet. Neměla jsem sílu se zvednout. Viděla jsem rozmazaně a po spánku mi stékal tenký pramínek krve.

Vlasy jsem měla slepené a tváře mokré. Po kolenou jsem se plazila pryč. Ucítila jsem, jak mě někdo nakopl do břicha. Převrátila jsem se na bok a sledovala jak do mě kopou. Ruce jsem si dala před obličej a nohy lehce pokrčila.

Přistoupili ke mně další dvě holky. Jedna mě chytla za nohy a drůha ruce. Dřižely mi je natáhlé a postupně mi na ně šlapaly.

Kolem se ozývaly hlasy, ale žádnému jsem pořádně nerozumněla. Přes slzy jsem už neviděla nic a kolem mé hlavy se tvořila krvavá louže.

V tu chvíli jsem si přála umřít. Podlehnout temnotě a přidat se mezi ostatní opuštěné a ztracené duše.

Kopance náhle přesly. Slzy přestaly téct a já opět viděla dobře, jen mi trochu pískalo v uších.

Zahlédla jsem, jak se k nám blíží Tomáš.

,, Všichni okamžitě do tříd!" Vši odešli a na chdobě jsem zůstala jen já, Tomáš a Vojta.

Bratr chytl Vojtu na tričko a nadzvedl ho.

,,Neříkal jsem ti snad, že máš na ní dát pozor!?" Zakřičel a následně ho pustil.

,,Já vím, ale drželi mě. Snažil jsem se, ale prostě - to - no -."

Tomáš si klek na zem a pohladil mě po vlasech.

,, Odvezu tě do nemocnice a pak domů. U táty to za kecám, prosím neusínej mi ano?"

Nepatrně jsem přikývla a zkusila se lehce usmát. Tomáš mě vzal do náruče a opatrně si stoupnul.

,,Vypadni do třídy a sežeň někoho, kdo to tu uklidí. Běž!"

Vykřikl, až jsem sebou lehce trhla. Vyšli jsme ze školy a Tomáš mě posadil do auta a vyjel.

-----------------------------------------
V nemocnici mi zašili hlavu dvěma stehy. Zkontrolovali mi břicho. Sice se vyptávali, jak se mi to stalo, ale řekli jsme, že jsem spadla ze schodů. Ptali se i na rány od pásku, ale na to jsem já ani bratr neodpovídali.

Doma jsem si dala něco malého k jídlu a napsala Vojtovi SMS, že jsem v pohodě. Zapla jsem si film, lehla jsem si do postele, zachumlala se do deky a za chvilku jsem nevěděla o okolí.

----------------------------
Ucíla jsem jak se prohla madrace. Otevřela jsem oči a koukla se, co se děje.

,,Jen tě jdu omrknout." Usmála jsem se a položila hlavu na polštář.

,,Kde je ta malá svině!" Slyšela jsem otce. Tomáš se zvedl, přešel ke dveřím a následně je zamkl. Za ně postavil stůj a odstoupil.

,,Otevři, vím že tam si." Řval a tahal za kliku.

Tomáš si lehl na mou postel a přitáhl si mě k sobě.

,,Neboj, dneska ti už nikdo neublíží."

Zavřela jsem oči a usla jsem s pocitem bezpečí.

Oficiálně nejdelší díl, který má 1026 slov. Doufám, že se líbí. Co si o něm myslíte?

Omlouvám se za chyby a děkuji za hlasy u předchozího dílu.

Nevím, kdy přidám další díl, v pátek jedu s kroužkem pryč a pak píši přijímačky, ale pokusím se ho napsat a přidat jak nejrychleji to půjde.