Hra se stíny

Škola

Škola. Místo, které z celého srdce nesnáším. Všichni jsou proti mně. Posměch, pomluvy, ubližování. To vše pro mě znamená a představuje škola. Už jen posledních pár týdnů, dní a hodin. Uteče to tak rychle, že se nestihnu ani nedechnout a to myslím do slova.

Proběhla jsem chodbou školy a zaplula do třídy. Vykašlala jsem se na přípravu věcí na hodinu, zaplula do lavice a pustila si písničky od mé oblíbené kapely. Byla jsem tak zabraná do poslouchání, že jsme ztratila pojem o čase. Nevšimla jsem si, že hodina, už dávno začala a učitel započal svůj nudný výklad.

Byla jsme ponořená do svého světa. Hudba, papír a propiska. Ničemu jsem nevěnovala ani špetku své pozornosti, jen jsem utíkala a utíkala v tom svém světě.

Ale moje sladká nevědomost, byla po nějaké době přerušen. Učitel, celý červený od vzteku, mi vytrhl sluchátka, sebral mobil a i sešit s propiskou. Bez nějakých zbytečných poznámek odešel zpět do předu a stoupl si před tabuli. Nastalo ticho, vůbec jsem netušila co se bude dít, učitel se rozhlížel po třídě, až zastavil pohled u mě.

,,K tabuli a hned!" řekl nepříjemným hlasem. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vydala se před tabuli.

,,Kde je připravená vaše slohová práce? Celou hodinu nic neděláte, tak bych ocenil, kdyby jste nám kus přečetla. A nebo rovnou celou. Téma život, doneste si přípravu a můžete začít."

,,Omlouvám se pane učiteli, ale na tohle přípravu nepotřebuji. Pokud si pamatuji z předešlých ročníků, chcete po nás, aby jsme na vše vyjádřili svůj názor. Pokud je tomu tak, tak vám to tu může převyprávět z patra."

,,Dost řečí a začni!" řekl už velice nepříjemně

,,Fajn! Život není žádná pohádka, to mi věřte. Ale jednou se i špatný příběh v knize obrátí k lepším. Každá kapitola skončí, každá píseň má svůj konec a také den má noc. Žijeme ve spěchu a v neustálím strachu. Vlastně ani nežijeme, jen přežíváme. Války, které zařizují lidé, kteří by měli tento svět držet pohromadě a v klidu. Ale problém, v těch válkách bojujeme my. Ti, kteří s tím nemají nic společného. Za odlišnost se trestá, ale každý chceme být svůj. Nechce být stejní a být jeden z mnoha. Chceme být jen jeden jediný. Originál. Žijeme ve světě, kde obdivuje lidi, kteří ani netuší, že my existujeme. Nikdo nám nerozumí, ale tváří se, že o nás vědí vše a chápou nás. Omyl. Čekají jen na příležitost jak nás potopit. Tak jako to bylo u mě. Nevěděli jste nic. Ani teď nic nevíte a odsuzujete. Šikanujete, posmíváte a co já vím co všechno. Nikomu bych tohle nepřála, ale tohle je podělanej život!"

Poslední slova jsem zakřičela. Se slzama v očích jsem popadla svoje věci a vyběhla ze třídy, přesně v ten moment, co začalo zvonit. Utíkala jsem a chtěla být co nejdál od všeho.

To co jsme v sobě dusila, jsem konečně dostala ven. Řekla jsem to, co si myslím. A dostala jsem k tomu i příležitost. Vytáhla jsem si z kapsy mobil, který jsem popadla učiteli ze stolu a poslala bratrovi esem-esku.

Pro- Tomáš: Sos.. potřebuji pomoc!

Byla jsme ráda, že mi bratr pořídil nový telefon, ale větší radost by mi udělalo, kdybych žila jako dřív.

Pro- Tomáš: Můj život končí

Vyběhla jsem z budovy školy, ale to by mě nesměl zastavit před schody otec.

,,Ahoj holčičko, dlouho jsme se neviděli." blbě se na mě usmál a vedl mě do úklidové místnosti.

Díl už je na světě. Během čtvrtletní práce z matiky mě napadlo, jak bych měla pokračovat.

Doufám, že se vám líbí. Moc děkuji za hlasy a komentíky. Jsme ráda, že se někomu líbí. :)

Další díl se pokusím napsat do konce příštího týdne, ale nic neslibuji. Škola je poslední měsíc zákeřná.