Hra se stíny

Pohřeb

*Už je to týden co matka spáchala sebevraždu. Celou dobu jen ležím a koukám na strop. Pozoruji ho, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Otec mi dopřál klid. Nikdo mě nebije a nikdo mě nezneužívá. Celý týden jsem nebyla ve škole. Po domě chodím jako stín. Jsem tělo bez duše. Když se makta zabila, něco se ve mně změnilo. Už nevěřím v to dobré. Vím, že už nikdy nic nebude jako dřív. Když žila mamka měla jsem aspoň důvod věřit, že se vše bude jako dřív. Teď už v to nevěřím. Dnes se koná matčin pohřeb. Vojta mi slíbyl, že mě doprovodí. Bojím se, že to nezvládnu. Jsem z toho hodně vynervovaná a poslední dny hledám utěchu u mojí kamarádky žiletky. Jen co si s ní přejedu po zápěstí, zapomenu na všechno. Je to osvobojuzící. Vojta mi za to nadává, ale co mám dělat. Žiletka je jediná možnost, jak z toho pryč. Vojta je mi jedinou oporou. Je jediný komu mohu věřit. On mě drží nad vodou. Nebýt jeho, tak už nejsem.

Musím se jít připravit.

Za hodinu to vše začíná.

Poslední rozloučení s matkou.*

Zavřela jsem deník a zase ho dala pod madraci. Přešla jsem ke skříni a vytáhla si černé šaty a tmavé podpatky.

Ospochovala jsem se a oblékla si už připravené šaty. Lehce jsem se namalovala voděodolnou řasenkou a nasadila velké a tmavé sluneční brejle. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku, obula boty a vydala se dolů.

Ze stolu jsem si vzala jablko a následně ho snědla. Napustila jsem si sklenici vlažné vody a vzala si prášek na bolet hlavy, který jsem zapila. Vydala jsem se před dům, kde jsem si sedla na lavičku a čekala na bratra a otce.

--------------------------------------------------------------------------

Už jsem řikala že nesnáším pohřby. Farář tu mluví a mluví a to co říká není vůbec pravda. Připadá mi to jako ohraná básnička, kterou dokola opakuje.

Třásla se mi kolena a potichu jsem brečela. Chybí mi. Sama mi řekla, že nechtěla, aby se tohle stalo. Vojta mě držel kolem ramen a potichu mi broukal do ucha známou melodii, aby jsem se trochu uklidnila.

Pozorovala jsem, jak chodí příbuzní k mamčině rakvi a pokládají na ni jednu rudou růži. Rakev začali pomalu spouštět. Neudržela jsem se na nohách a klesla k zemi. Vojta mě objal a začal pomalu houpat ze strany na stranu.

,,Chci ji zpátky. Prosím!" Brečela a vzlikala jsem mu do trička.

,,Pššš. Prosim princezno, neplakej!"

Hladil mě po zádech a snažil se mě uklidnit. Po chovilce mi pomohl na nohy a pomalu mě odvedl k autu, kde na mě čekal otec s bratrem.

,,Přijdu oknem." Pošeplat a dal mi pusu na spánek. Jen jsem přikývla a mlčky nasedla do auta. Hlavu jsem si opřela o okno a pozorovala krajinu za oknem.

Cesta byla jiná. Nikdo nemluvil a ani rádio nehrálo. Všichni jsme zlomení. Bolí to. A moc.

Jen co auto zastavilo jsem se rozeběhla do svého pokoje. Otevřela jsem okno. Převlékla jsem se do Vojtova trička - teď už mého - a kraťásků. Vlasy jsem si rozčesala a opět svázala. Ze stolu jsem si vzala fotku na které jsem já a mamka a přešla s ní do postele.

Nechala jsem slzy dopadat na fotku a stále byla myšlenkama u mamky. Budu si ji pamatovat, jako tu hodnou. Ne tu, která dovolila aby se mi ubližovalo a sama mi občas ublížila.

Někdo mě obajal a sebral mi fotku z ruky. Nemusela jsem se ani koukat kdo to byl. Bylo mi to hned jasný.

,,Prosím nemysli na to už. Jsem tady s tebou a nikdy tě neopustím. I když mi vadí to jak si ubližuješ tou žiletkou."

,,J-Já to ne-do-kážu. J-j-já-á---"

Umlčel mě polibkem. Bylo to jiné než s otcem. Tohle bylo, prostě jiné.

,,Tak tohle jsem chtěl udělat už dávno." Usmál se a znovu mě políbil. 

Je tu další díl. :)
Co na něj říkáte?
Doufá že se líbí. :)
Moc děkuji že čtete tuto story. Děkuji za krásnejch 240 přečtení:)

Další díl bude co nejdřive. A omlouvám se za chyby. :)