Hra se stíny

Seznámení

Pomalu jsem sešla schody do přízemí. Bála jsem se. Nevím co mě čeká ani kdo se tam nachází. Se strachem jsem zdolala poslední schod. Zastavila jsem se a ještě se trochu poupravila. Nasadila jsem úsměv a vztoupila do obývacího pokoje, kde na pohovce seděli vedle sebe dvě dvíky(?). Jedna docela pohledná brunetka. typovala bych jí na osmnáct maximálně dvacet. Vedle ní se nacházela silikonová barbie. Blondýna celá v růžové a s většeným poprsí. Na první pohled nesympatická s minimálně tunu make-up(u) na obličeji. Stoupla jsem si před ně a pozbudivě jsem se usmála. 

Táta ke mě přišel a začal mi je představovat. ,,Zlatíčko." Zlatíčko? Vážně? Teď si bude hrát na hodnýho? ,,Tohle je moje přítelkyně Lucie." Ukázal na tu silikonovou barbie a ta se na mě "mile" usmála. ,,A tohle je Anna, holka tvého bratra." Nejistě se na mě usmála a pomalu vstala. Dosla ke mě a objala mě?! 

,,Ráda tě poznávám." Pošeptala mi do ucha a následně se odtáhla. ,,Doufám, že z nás budou kamarádky." Opět se usmála a vrátila se na původní místo. Posadila jsem se do křesla a myšlenkama jsem byla někde hodně daleko. Ani jsem nepostřehla, že do místosti vzpotupil Tomáš. Všimla jsem si ho až ve chvíli, kdy si přede mě klek a chytl moje ruce do těch jeho. 

,,Jani, vím že je to pro tebe těžký. Mamka je teprve chvilku pryč a táta si někoho našel, ale musíš být silná a přát mu to. Zaslouží si štěstí." Nejistě jsem přikývla, protože jsem ho skoho nevnímala. Pomalu vztal a vytál mě na nohy a sám si sedl do křesla, kde jsem před chvilkou seděla JÁ! 

Zamračila jsem se na něj. ,,Tady. Sedím. Já." Dala jsem důraz na každý vyslovený slovo.  

,,Teď už ne sestřičko." Hravě na mě mrkl a posadil si mě na klíd. Co se tady sakra dějě?!

,,Jdi prosím ukázat Ann dům. Ano?" Řekl tak, aby jsem to slyšela jen já. Přikývla jsem a vydala se za Annou. 

,,Nechceš to tady ukázat?" Nejistě jsem se zeptala a vyčkávala na odpověď. Mile se usmála a následně přikývla. Postupně jsem ji ukazovala celý dům, až jsme skončily u mě v pokoji. ,,Máš to tu hezký." Řekla ze slušnosti Anna. ,,Děkuji." mile jsem se usmála a posadila se na postel. Anna chodila po pokoji a prohlížela si fotky a obrázky co jsem měla nalepené na zdi nebo zaramovaná na stole a skřínkách. ,,To si kreslila ty?" zeptala se a vytáhla rozkreslený obrázek. ,,Ano, ale už je to dlouho a není to hotové." Zvledla jsem se z postele a sebrala ji obrázek, který jsem následně uložila do police mezi knihy. 

,,Tak Jano, řekneš mi něco o sobě?" 

,,Jasně, ale ty mi o sobě taky něco řekni."

Nadšeně přikývla a posadila se na postel. Přisedla jsem si a zády se opřela o zeď. 

,,Nevím co chceš slyšet." Pobaveně jsem se uchechtla. ,,Všechno." vykřikla načeně. ,,To je moc široký pojem, ale něco ti řeknu. Je mi patnáct, před nedávnem mi umřela matka, mám jen jednoho kamaráda se kterým se znám už strašně dluho, ve škole mě šikanují a dalo by se říct, že mě nikdo nemá rád. Tak to bude asi vše a teď ty." S úsměvem jsem jí povzbudila, aby začala mluvit o sobě a naznačila jsem ji, aby se nevracela k tomu co jsem právě řekla.

Přikývla a pustila se do vyprávění. Celou dobu jsem ji poslouchala. Má opravdu zajímavý život. Je jí devatenáct, studova výtvarnou školu a prý mám velký talent a je škoda, že jdu na Gympl. Povídaly jsem se docela dlouho. Myslím, že když to půjde budeme dobré kamarádky. 

Během našeho rozhovoru vběhla do pokoje ta silikonová barbie. Nahodila falešný usměv a vyhnala Annu z místnosti. Bez dovoloní si přisedla ke mně na postel.

,,Holčičko, tatínek mi všechno řekl. připrav se, začne ti ještě větší pěklo." 

S těmahle slovama opustila můj pokoj. 

Moc se omlouvám za chyby. Tento díl je psaný narychlo. Doufám, že se líbí. :)