Hra se stíny

Probuzení

Tma. Je všude kolem. S každým krokem, nádechem a pohybem přibývá. Houstne a je víc a víc tmavší.

Strach. Nevím co mě čeká, nevím jak na to jsem a ani co se děje lidem kolem mě.

Slyším hlasy, ale nerozumím jim. Do tmy, co je všude kolem vstupuje chvilkama paprsek světla, zmizí však stejně rychle, jako se objeví.

Nevím, jak dlouho jsem mimo, nevím jak dlouho podléhám tmě, strachu a samotě.

Snažím se probudit. Dát kolem vědět, že jsem v pořádku, nevím ale jak.

Strach se každou minutou zvětšuje. Tma přibývá se strachem. Cítím slzy jak opouštějí bezpečí slzných kanálků.

--------------------------------------------

Párkrát zamrkám, aby jsem lépe zaostřila. Prudké světlo mě štípe v očích. Snažím se hejbnout nějakou části svého těla, ale bez výsledků. Cítím velkou bolest břiše a na hrudi a s veklou námahou dýchám.

Hlavu natočím na stranu a prohlédnu si místnost. V rohu místnosti je křeslo, na pohled velice nepohodlné i přesto se v něm někdo nachází.

,,Tome!?" Řeknu šeptem s pocitem, že mě stejně neuslyší.

Pokusím se udělat nějaký zvuk, který by ho probral a upoutal jeho pozornost. Všimnu si kovového hrnku položeného na nočním stolku u postele. S velkou bolestí natáhnu ruku k hrnku a shodím jej ze stolku na zem. Zvuk nárazu se ozval celou místností a bratr se okamžitě probudil.

,,Jano? Jak se cítíš?"

Něco nesrozumitelného zamumlám a hlavu zabořím ještě víc do polštáře. Cítím se unaveně.

,,Dojdu pro doktora, hned jsem zpět." Oznámí mi a během chvilky je zpátky i s doktorem.

,,Tak, jak se cítíte?"

Nesnáším nesmyslné otázky.

,,Všechno mě bolí, hlavně břicho."

Doktor se koukl na bratra a ten jen kývl. Co nevím?

,,Nevím, jak vám to říct, ale jste těhotná."

Vyděšené jsem se na něj koukala. Nechápala jsem to. To nemůže být pravda.

Chvilku jsem byla mimo. Nevnímala jsem okolí a snažila se být v klidu. Doktor odešel a bratr si ke mně přisedl.

,,Budu tu pro tebe, neboj."

Ležela jsem a duchem jsem byla mimo. Není možný, že budu v patnácti matkou.

,,Chci na potrat. Nemůžu si nechat něco co je JEHO!"

Tomáš na mě chvilku koukal a asi přemýšlel.

,,Dobře, zařídím to."

,,Děkuji." I přes bolest jsem se zvedla a objala ho. Jsem ráda, že ho mám, že se mi vrátil do života.

,,Měla by si spát, já to půjdu zařídit." Jen to co dořekl, vešel do pokoje otec. Co ten tu dělá?

,,Vypadni!" Zařval bratr do nejvíc to šlo

,,Vypadni, nebo tě nahlásím a je mi jedno co mi udeláš!"

Otec se jen zasmál.

,,Nahlasíš? Nemáš důkazy, srazilo jí auto. Všechny zranění co má se dají prirovnat k té srážce."

Nechtěla jsem to dál poslouchat, zavřela jsem oči zacpala si uši a pomalu usla.

Život se mi mění před očima. Nechápu, jak můžu takhle žít.

Další díl.
Omlouvám se, nemá hlavu ani patu a je krátký.
Pokusím se to zlepšit.
Doufám, že se to stále líbí.
Děkuji vám za hlasy.