Hra se stíny

Oddych

Probudila jsem se ve své posatli. Celé tělo mě bolelo. Vzatla jsem a přešla jsem k zrcadlu. Byla jsem samá modřina a odřenina, ale to co mě překvapilo nejvíc bylo, že jsem byla nahá! Jak? Nic si nepamatuji. Z očí se sputil vodopád slz. Zase to udělal. Zase mě znásilnil, když jsem byla mimo? Brečela jsem tak moc, až jsem se nemohla nadechnout. Sesunula jsem se k zemi a snažila se zastavit slzy. Dala jsem si ruku před pusu, abych utišila vzliky. Dopadlo by to zle, kdybych všechny vzbudila. 

Asi po pul hodině jsem se zvedla a vydala se do sprchy. Přišla jsem si strašně moc špinavá, jako bych se roky nemyla. Vydrhla jsem si pořádně celé tělo a následně smyla. Oblékla jsem se do legín a volného trička. Make-up(em) jsem si zakryla modřiny a rýhy na obličeji. Řasenkou lehce přetáhle řasy a pokusila se na sebe usmát, tak jako za starých časů. Moc mi to tedy nešlo, když vím, že pod tenkou vrstvou make-up se skrývá prava, bolest a nenávist. 

Konečně mě čeká přibližně týden klidu. Nesnáším měsíčky, ale teď je to pro mě záchrana. Záchrana před zneužíváním otce. Nezabráním však mlácení ani nadávkám a posměškům. Potichu jsem seběhla schody dolu. Vzala jsem si oplatku a nechala rodičům vzkaz na lístečku. 

Jdu ven. Vrátím se brzy. Mám vás ráda. Jana. 

Musím spát ty lži, jen kvůli tomu, aby mě ven vůbec pouštěli. Obula jsem si boty, oblékla bílej svetřík s výstřihem do V a zkontrolovala se v zrcadle. Sluší mi to. Na krku se mi houpal přívešek od bratra. Nesundavám ho. Dal mi ho, když bylo vše v pořádku a nic se nedělo. Mám to jako vzpomínku na dobré časy. 

/,,Si normální? Hrozně jsem se tě lekla!" řekla jsem se smíchem a koukala na bratra, který se smíchy válel po podlaze. ,,Taky tě rád vidím sestřičko." Usmál se a uvěznil mě ve své naruči. ,,Tomáši. Pust mě! Nemůžu dýchat."/ 

Nad touhle vzpomínkou jsem se musela  pousmát. Byli jsme si hodně blízcí. Měla jsem ho moc ráda a pořád mám. Doufám, že je tohle jen zlý sen. Jednoho dne se probudím a zjistím, že to co se stalo, byl jen jeden zlý sen. Ne sen, nočmí můra. Došla jsem do parku a posadila se na lavičku pod strom. Tohle bylo moje a Vojty místo. Vojta byl, tedy je můj nejlepší kamarád. Známe se od školky. Před půl rokem odjel z rodiči do Brazílie a ještě se navrátili. Těším se až ho zase uvidím. 

Nemám ponětí jak dlouho jsem na tý lavičce seděla. Koukala jsem se na ten strom a přemýšlela, když mi někdo dal ruce před oči. Lekla jsem se. ,,Kdo je to?" Zeptal se pro mě až moc známí hlas. Uslála jsem se a polalu se otočila. Stál tam a usmýval se od ucha k uchu.

Další díl přidávám dnes, protože tu zítra nebudu.:)  Vím, není moc dlouhý a ani moc záživný, ale to se časem změní.

Zasloužím si nějaký Votes a Komentíky?? :)

Děkuji Tynule99 :)