Hra se stíny

Nový začátek, stejné pokračování

Každý na světě má sny, je jedno jaké a jak velké. Držte si je zavřené blízko srdce a nikdy jim nedovolte odejít.

,,Vážně!?" Zeptala jsem se mírně překvapeně

,,To já ne!" Začal se obhajovat bratr.

,,To určitě. Nesváděj to na Annu, ta by takovýhle uvítací moto nevybrala." Hned jsem jsem to dořekla jsem dostala záchvat smíchu.

,,Nesměj se!" Řekl uraženě bratr a dal mi výchovný pohlavek.

Už si vážnou tváří jsem se porozhlédla. Vypadalo to tu vážně hezky. Nemohla jsem z od toho všeho odtrhnout oči. Bylo to něco jiného než doma. Tady mi to dodávalo pocit bezpečí. Zamilovala jsem si to tu. Hned na první pohled.

Tohle by mohl bejt nový začátek, nový život. Lepší život.

Bratr mě naváděl do mého prozatímního pokoje. Byl jiný, ale přitom stejný jako ten u otce.

,,Děkuji." Byla jsem ráda, že jsem někde v bezpečí, někde, kde mi nikdo nebude poroučet a ubližovat.

Začala jsem si vybalovat věci, když přišel bratr a předal mi jeho telefón.

,,Ano?" Řekla jsem nejistě.

,,Mě neutečeš. Já si tě najdu a spolu si užijeme." S těmito slovy zavěsil.

Už jsem nevěděla jak dál, bylo toho na mě moc. Nechtěla jsem takto žít. Tento život by nikdo nechtěl a přesto ho žije hromada lidí. Nejsem jediná. Tomu věřím.

Vybalila jsem si svoje poslední věci. Vzala kosmetickou taštičku a zamkla se v koupelně.

Vlezla jsem do krásného sprchového kouta a užívala jsem si dopad horkých kapek na moje tělo. Pořádně jsem se vydrhla a opustila sprchu.

Zabalená v ručníku jsem přešla k zrcadlu, kde jsem z taštičky vytáhla tampónky a odličovák. Smyla jsem si zbytek řasenky z oči a tampónky vyhodila do koše. Oblékla jsem si legíny a volnou košili.

Při mém štěstí jsem drkla do poličky a z tašky mi vypadly žiletky. Chvilku jsem se na ně koukala. Popadla jsem první žiletku a přejela několikrát po zápěstí. Pocit svobody a uvolnění. Opřela jsem se o zeď a sledovala kapky krve, jak dopadají na krásně bílou dlažbu v koupelně. Zavírala jsem oči.

Poslední co si pamatuji je silná rána a ruce, co mě zvedaly ze studené podlahy. Dál jen uvolňující pocit a hustě černou tmu.

Hurá, další díl je tu.
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale jsem nemocná a neměla jsem ne psaní náladu ani chuť.
Omlouvám se taky za chyby a překlepy.
Moc Vám děkuji za hlasy a komentáře. Dělají mi radost.