A Piece of Art

ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

Pulzovalo mu v hlavě a v ústech měl odpornou pachuť, ze které se mu dělalo zle. Cítil, jak se mu tričko lepí na záda a jak ho v obličeji šimrají vlasy. Zkroutil tvář do bezmocného šklebu, přetočil se na záda a rukou do něčeho bouchl. To něco zakňouralo a on vytřeštil oči, okamžitě však zaúpěl a promnul si je.

„Kurva, kurva," sykl téměř nehlasně a odhrnul si vlasy z čela. Pomalu otevřel oči a nechápavě se zamračil, když si všiml, že má prsty od černé barvy.

„Nejen, že jsi mě vzbudil v noci, ty mě musíš vzbudit i ráno," postěžoval si chraplavý hlas vedle něj.

„Arte?" polkl nejistě. „Do prdele. Já... co-"

„Nechceš vědět," zamumlal Arthur. „A já vlastně radši taky ne. Běž spát. Prosím."

Vytáhl se do sedu a do klína mu odněkud shora spadla černá gumička. Ještě chvíli zmateně pozoroval černé fleky na svých prstech, než se rozhlédl kolem sebe.

Byl v Arthurově pokoji, jak už stihl pochopit. Měl na sobě všechno oblečení, což byla dobrá i špatná zpráva – cítil, jak se mu kožený pásek zarývá do kůže na břiše a jak mu v úzkých nohavicích otékají nohy. Na podlaze ležela společně s nějakým cestopisem jeho džínová bunda a o kousek dál se válely jeho boty. Kdesi za zavřenými dveřmi zřejmě končily špinavé otisky podrážek. V hlavě se mu pomalu začínal rýsovat obrázek toho, co se v noci asi tak mohlo stát.

„Kolik je hodin?"

Arthur něco nesrozumitelného zavrčel, než se poslepu natáhl pro svůj mobil a hodil ho po Dantovi. Těžce vydechl, když ho udeřil do žaludku.

Ke svému relativnímu překvapení našel na zamykací obrazovce fotografii sebe, Arthura a Robin před žvýkačkovou stěnou na Pike Place Market. Dívka je oba objímala kolem krku a vyfukovala růžovou bublinu, oni dva naopak hráli zděšení z toho, jak obrovská je, jako by je snad měla pohltit.

Bylo skoro tři čtvrtě na deset a on si přejel dlaní přes obličej, když zaregistroval několik nepřečtených zpráv, které Arthurovi v noci poslal. Položil mobil na postel vedle sebe a přitáhl si do náruče polštář, který ležel mezi nimi. I na něm si všiml černých fleků a znovu nechápavě nakrčil nos.

„Co to kurva...?"

„Dante," protáhl otráveně Arthur, otočil se k němu a zamžoural. „Máš rozmazaný linky."

Jako by mu bliklo, nasadil široký úsměv. „No jo..."

Zrak mu padl do opačného rohu místnosti, kde stál středně velký cestovní kufr. Zamračil se.

„V kolik letíš?" zeptal se tiše.

„Uh, v jedenáct," zamumlal Arthur a Dante sebou trhl.

„To nestíháš! Absolutně! Arte, na letiště je to půl hodiny, už tě tam nepustí, vždyť je skoro deset," vyhrkl a s neklidem sledoval, jak se Arthurovi na tváři objevuje úsměv postupně se měnící v nezvladatelný výbuch smíchu.

„V jedenáct. Zítra," dostal ze sebe konečně a Dante našpulil rty a otráveně po něm hodil svůj polštář. „Ještě dělej, že nejsi rád, že tu s tebou budu až do zítřka."

K Dantově štěstí měl stále zavřené oči, takže nemohl spatřit, jak vytáhl koutky, a z nějaké pohnutky, které úplně nerozuměl, si zase lehnul.

„Jdeš spát?" zašeptal Arthur a pootevřel jedno oko.

„Když ti nebude vadit, že usneš vedle polonahýho kluka," pokrčil rameny Dante.