A Piece of Art

DVANÁCTÁ

Co si Dante Sterling vzpomínal, Prince pro něj vždycky byl tajným ztělesněním dokonalosti. Byla to jeho matka, kdo mu představil Princovu hudbu (což mu upřímně pořád moc nelezlo do hlavy) a on ji tudíž čistě z principu až do svých osmnácti, kdy se jednou provždy vymanil z rodinného vlivu, nemohl vystát. Ani jeho styl mu nebyl příliš blízký, nenáviděl fialovou barvu a Princ byl oproti němu až příliš krásný. Měl perfektní pleť, uhrančivé oči a později o něm v duchu často referoval jako o muži, který probudil jeho sexualitu.

Když se s tím jednou svěřil Maxovi, chlapec se nechápavě ušklíbl a řekl, že Prince mu nesahá ani po kotníky. A Dante se tomu tenkrát hořce zasmál.

Bylo pondělí a on měl den volna – podle jeho přesvědčení naprosto zasloužený. Celou sobotu prospal v posteli, v neděli sotva odkroutil svou odpolední směnu ve Starbucks, a když se v pondělí pár minut před dvanáctou probudil, okamžitě ho popadla touha zajet si na Capitol Hill a prošmejdit místní secondhandy.

S cigaretou v puse a koženou bundou přes hlavu jako záchranným deštníkem před oslepující clonou deště došel na stanici metra – Dunham k jeho zklamání nebyl nikde poblíž. Upřímně by mnohem radši na Capitol Hill došel, počasí mu však změnilo plány. Alespoň ale nebyl nucen jet autobusem. Nenáviděl autobusy – hlavně proto, že po stranách měly až bolestivě trapné reklamy na nosní, ušní, krční a zubaře – a taky jejich řidiče, protože na rádiu vybírali jen ty nejhorší možné stanice. Do uší si ze sluchátek pustil Prince, vyždímal si mokré vlasy a nohy natáhl před sebe.

Cestou se trochu vyjasnilo, a přestože byly ulice prolezlé chladem a stříbrným oparem, Dantovi se na tváři objevil úsměv. Záležitost s Eamesem se mu podařilo dostat z hlavy a rozhodl se znovu se s ním sejít nejdříve za pár týdnů, aby mohli oba trochu vychladnout.

Poplácal po rameni sochu Jimiho Hendrixe vyobrazeného na kolenou a s kytarou v rukou uprostřed chodníku, přešel silnici po duhově vybarvené zebře a zastavil se u sloupu městského osvětlení, aby z několikacentimetrové vrstvy různě starých i barevných plakátů zjistil, kdo bude následující měsíc hrát v okolních klubech. Capitol Hill byl jeho nejoblíbenější čtvrtí a kdyby nebyl relativně vzdálený od pobřeží a Pioneer Square, neváhal by ani minutu a přestěhoval se.

„Ahoj, Dahlio," usmál se na černošku s afrem a obrovskými zlatými kruhy v uších. Vlastnila jeden z jeho nejoblíbenějších obchodů.

„Nazdar, Michelangelo," kývla na něj zpátky. „Před týdnem mi sem jedna slečna přinesla naprosto božský džíny, mrkni na ně, jsou vzadu u Rosemary."

Rosemary byla plastová manekýna, kterou Dahlia koupila společně s dalším harampádím ve výprodeji skladovacích kójí před pár lety. Chyběla jí pravá ruka a měla poškrábaný obličej, takže dostala nový vzhled v podobě zelené sprejové barvy. A stylový kovbojský klobouk, řadu různobarevných kabelek a sadu korálů i zlatých náhrdelníků na krk.

„Díky za tip," mrkl na ni, postoupil skrze korálkovou zástěnu dozadu do obchodu, pozdravil Rosemary (to bylo základní pravidlo Dahliina obchodu – chovat se k Rosemary jako k opravdové) a zeptal se, jak se má. Povyprávěl jí, že se chystá na oběd do McDonaldu a slyšel, jak se Dahlia vpředu směje.

Nelhala – mezi haldami džínů i kalhot všech střihů i materiálů se vyjímaly typické denimové kalhoty s vysokým pasem a nefalšovanými kapsami a, to bylo jejich kouzlo, nášivkami ze všech druhů látek. Dante popadl všechny čtyři páry a zavřel se s nimi v kabince.

Ze zadní kapsy svých šedivých zvonů vytáhl mobil a položil ho na starý divan potažený květovanou látkou příjemnou na dotek.

„Sedí?" to se ptala Dahlia. Dante odtáhl závěs a zapózoval jí. Usmála se a odhalila škvíru mezi předními zuby. „Ty ber, Leonardo."