A Piece of Art

DVACÁTÁ ČTVRTÁ

„Vážně sis to nerozmyslel?"

Arthur zvedl hlavu od laptopu. Protáhl si ruce nad hlavou a sundal si brýle. Pod očima měl tmavé kruhy a s rozpačitým úsměvem zakroutil hlavou.

„Nezapadl bych," zamumlal, podepřel si bradu dlaní a shlédl zpět na obrazovku.

Dante si odfrkl: „Jak říká Jim Morrison: Pojď s námi, všechno je rozbitý a tančí."

„Kdo?"

Protočil oči. „Jestli se ti prostě nechce, tak mi to řekni."

„Dobře."

Byl středeční večer a Dante se už od chvíle, co se Arthur vrátil ze školy, snažil svého spolubydlícího přemluvit, aby s ním šel do klubu na Capitol Hill. Dopoledne ho tam pozvala Dahlia, a přestože to znamenalo, že se pravděpodobně nevyhne setkání s několika starými známostmi, byl ochoten to překousnout. Přeci jen už to byl více než měsíc, co byl s partou přátel a on miloval noci strávené tančením a tlacháním, hulením, dalším tančením a dalším nesmyslným kecáním.

Občas ho do města pozvala Lennon s jejími kamarádkami, jenže ty vždycky vybíraly ty nejkomerčnější kluby a celý večer hihňavě štěbetaly o barmanovi, který byl docela jistě gay. Poté, co se mu jednou podařilo ve čtyřech podnicích za sebou vyhrát soutěž o to, kdo dostane jeho číslo, ho zkrátka jejich společnost omrzela.

Dante stál v obýváku jen v šedivém ručníku kolem pasu. Z rezavých vlasů mu kapala na pihatá ramena voda a na tváři mu hrál úšklebek.

„Co je?" Arthur zvedl hlavu, prohlédl si ho a zastavil se u jeho bosých chodidel.

„Viď, že jenom nechceš jít, protože je středa?"

Arthurovi cukl koutek, ale neodpověděl.

Přistoupil blíž, zapřel se dlaněmi o desku stolu a naklonil se nad jeho počítač. „Takže když příště půjdeme v sobotu, bude to v souladu s vysokoškolským kodexem?"

„Kapeš."

Narovnal se a s rukama nad hlavou zacouval do své ložnice. Ručníkem si vysušil vlasy, natáhl na sebe roztrhané bledě modré džíny, přes ramena si přehodil hnědou košili, pečlivě si vyhrnul rukávy, a aniž by se obtěžoval ji zapínat, oblékl si na ni koženou bundu.

„Nebo se ti nelíbilo, že jsem se nabídl dělat ti dealera drinků, když si je nemůžeš koupit sám?"

„Dante," protočil oči Arthur, „myslíš, že nemám vlastní falešnou občanku?"

Trhl sebou a překvapeně si ho prohlédl. „Nepřestáváš mě udivovat, Arthure."

Arthur držel oči pevně přišpendlené k počítači, ale rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. A než stihl Dante správně uchopit myšlenku, která mu probleskla hlavou, luskl prsty a zmizel v koupelně, aby si vyfénoval vlasy a přelakoval nehty. Kolem zápěstí si pevně uvázal šátek, který obyčejně nosil ve vlasech, navoněl se a po posledním krátkém pohledu do zrcadla – a poté, co si ze skříňky pod umyvadlem vzal dvě balení kondomů (co kdyby, napadlo ho) – se vrátil do obýváku. Ležérně se opřel o Petrof a zíral na Arthura.

„Sluší ti to," řekl mu, když konečně vzhlédl od své práce.

Strčil si ruce do kapes a pohodil hlavou, což Arthura pobavilo. „Díky."

„Bav se."

„Pošlu ti fotky."

„Opovaž se," rozesmál se Arthur. „A byl bych vděčnej, kdybys mě nevzbudil, až se vrátíš."