A Piece of Art

DVACÁTÁ OSMÁ

Večeře probíhala v tichosti. Arthur udělal vaječné omelety se slaninou, sýrem a žampiony a sroloval je do roliček, aby je mohl jíst jednou rukou. V pravačce držel modrý fix a prodíral se svazkem tištěných textů sešitých kovovou sponkou.

Dante pohledem neustále těkal k pianu, jen velmi nerad a velmi zřídka sedával doma tiše, aniž by sám nehrál nebo si něco nepouštěl z reproduktorů. Nechtěl ale Arthura rozptylovat, vypadal soustředěně, očima kmital po papíře a na se čele mu čas od času objevila vráska.

„Co se učíš?" zeptal se po dalších několika minutách.

Arthur zvedl hlavu a nasadil rozpačitý výraz: „Jsou to články o globálních katastrofách a konfliktech."

„Pozitivní zakončení dne," vytáhl obočí Dante.

„Nečtu to, jenom hledám automatismy a aktualismy."

„No tak to je pak v pohodě, že jo."

Arthur se zasmál, položil fix, sundal si brýle a promnul si oči. „Můžeme se podívat na film. Nebo si povídat, jestli chceš. Stejně už toho mám dost."

Jako na povedl si Dante přesedl k Petrofu. Převázal si šátek ze zápěstí do vlasů, a tiše zahrál kousek Benny And The Jets. Pak se otočil na Arthura: „Cokoliv."

„Myslel jsem, že jsi mi chtěl něco říct," začal, postavil se za něj a ostýchavě stiskl jednu klávesu. Obývákem se rozeznělo ces.

Dante se posunul, aby se Arthur mohl posadit vedle něj. „Mohli bysme spolu hrát čtyřručně."

„Ale já nikdy na klavír nehrál."

„Naučím tě to."

Arthur se pousmál a ukazováčkem stiskl další černou klávesu.

„Bílý jsou celý tóny, černý jsou půltóny," řekl Dante. Roztáhl dlaně a zahrál mu stupnici C-dur. Když se blížil ke spodnímu C, setkal se na klávese s Arthurovou dlaní. Zavadil mu malíkem o palec a ruku zase stáhl.

Zadržel dech než se rozhodl pokračovat ve stupnicích dál. Nebylo to poprvé, co seděl vedle Arthura, jenže stolička u klavíru byla opravdu malá a oni se dotýkali stehny, rameny i lokty. Slyšel jeho dech a cítil jeho vůni. Voněl jako káva a z nějakého nepochopitelného důvodu jako déšť, cítil z něj žampiony, které ještě před pár minutami krájel do vaječných rolek, a nějaký aromatický šampon.

„Kdy jsi začal hrát?"

Zamrkal. Stáhl ruce z klaviatury a položil si je do klína. „Na klavír hraju od sedmi let. Na kytaru jsem se začal učit sám asi ve třinácti."

„Takže jsi byl takový to geniální dítě?"

„Matka si to myslela," pokrčil rameny Dante. „A pak ve čtrnácti jsem odmítl hrát na koncertě v kvádru. V tu chvíli asi pochopila, že nepůjdu na konzervatoř."

„Měl jsi jít na konzervatoř?"

„Rodiče s tím počítali. Já teda ne," rozesmál se. „V šestnácti jsme založili Lizards."

„Ty a..."

„Já a jeden kluk. Max. Bydleli jsme ve stejný ulici, naši rodiče se zvali na večeře a asi si mysleli, že na sebe navzájem budeme mít dobrej vliv. Nevím, kdo zkazil toho druhýho víc."

„A Eames?"

Dante roztáhl rty do úsměvu. „Moc dobře zahraný, Arte. Ale myslím, že nejsi blbej."

Arthur zrudl. „Já jen že jsi asi nechtěl, abych ho zval na večeři. To mě trochu zmátlo."

„Nikdy u mě nebyl. Doteď nevěděl, kde bydlím."