A Piece of Art

DVACÁTÁ ŠESTÁ

Kytara ho obyčejně neskutečně tížila, tentokrát ji však na zádech téměř necítil. S Arthurem po boku se blížil k Westlake Center a nedokázal se přestat usmívat. Nejen, že na něj v Centralu měly čekat Avery s Dahlií, podařilo se mu přemluvit Arthura, aby se na něj přišel podívat.

„Myslíš si, že zapadnu?"

Změřil si ho nechápavým pohledem: „Proč bys neměl zapadnout?"

Pokrčil rameny a pohledem porovnal své oblečení s Dantovým denimovým kompletem od Dahlie. Oblékl si černý rolák, džíny si ohrnul u kotníků a nazul si conversky.

„Arthure, vzít si něco z mojí skříně by nebyl hřích."

Ve skutečnosti mu chtěl říct něco úplně jiného, ale na to v sobě ještě neměl dostatek alkoholu. Vlastně v sobě neměl žádný alkohol a vzhledem k tomu, že mu v hlavě blikala jediná myšlenka – jak nádherný Arthur dnes je – celkem seriózně uvažoval o tom, že by tenhle večer měl zůstal střízlivý.

„Nikdy jsem asi na koncertě v klubu nebyl," přiznal zamyšleně.

„A máš dost zkreslený představy," uchechtl se Dante. „Každej tejden je tam úplně jiná skvadra lidí, takže nemyslím, že by si někdo říkal, co tam dělá vysokoškolák jako ty."

Zastavil a pak rozhodil rukama: „To je tak poznat, že jsem student?"

„Jsi jedinej vysokoškolák, kterýho znám, a nevím o nikom dalším, kdo by se oblíkal stejně jako ty."

Arthur protočil očima. „A pak kdo má zkreslený představy," zamumlal.

Odhadoval, že to byl jeden z posledních teplých večerů. Westlake Center se vylidňovalo a Dante předpokládal, že většina lidí zamířila do některého z luxusních podniků s terasou na střeše, aby si užili páteční večer.

Jen blok před vchodem na nástupiště metra narazili na Dunhama, seděl opřený o lampu a v dlani si přepočítával centy. Dante mu jako obvykle podal dvě cigarety, a pak kývl na zmateného Arthura, aby ho následoval dál ulicí.

„To byl ten tvůj bezďák?" zeptal se.

„Milej, viď?"

Arthur pokrčil rameny a chtěl ještě něco dodat, když se náhle zastavil. „Dante-"

„Jo?" otočil se.

„Ty... nechceš jet metrem, že ne?"

Dante svraštil obočí k sobě, a pak se pobaveně rozhlédl kolem. „A proč bych tě sem jinak vodil?"

„Já nevím," vydechl, očima těkal kolem sebe a propletl si prsty. Dante věděl, k čemu to gesto směřovalo a přistoupil k němu.

„Klaustrofobie?" zeptal se a Arthur neurčitě pokýval hlavou. „Máš strach z tunelů? Nebo obecně z veřejný dopravy?"

„Není to strach, spíš úzkost z přelidněných a uzavřených míst."

Dante pokýval hlavou. „Dobře, co kdybych ti popsal, jak ta cesta bude vypadat?"

Arthur upřel zrak před sebe a pomalu kývl. „Jo, to by asi šlo."

„Tak jo," povzbudivě se usmál a ukázal za sebe. „Tudy se dostaneme na podzemní nástupiště, koupím ti lístek a pak sjedeme po eskalátorech dolů. Není to žádná kobka, jsou tam vysoký stropy a spousta zářivek a tak."

„Nemám strach ze tmy," Arthurovi cukl koutek. Rozpojil ruce a strčil je do kapes kalhot.

„V tuhle hodinu skoro nikdo nepojede. První zastávka bude University Street, pak přijde Pioneer Square, kde vystoupíme; nebude to trvat dýl než pět minut," pokračoval a ignoroval jeho poznámku. „V pohodě?"