A Piece of Art

DVACÁTÁ SEDMÁ

Dante seděl na podlaze, natažené nohy mu vyčuhovaly zpod opačné strany konferenčního stolku, na kterém se válely papírky, rozsypaný tabák a balíček konopí. Ze sterea hrál Peter Frampton a on se zamračeným výrazem zíral na svůj odraz v televizní obrazovce. Vůbec si neuvědomoval, že se mu prsty levé ruky kroutily do jednotlivých kytarových akordů.

Kmitl očima, když bouchly domovní dveře. Aniž by se svlékal, Arthur na kuchyňskou linku položil papírovou tašku s nákupem, a pak se postavil nad Danta.

„Jak dlouho jsem byl pryč?" zeptal se nevěřícně. Měl rudý nos i tváře a zamlžené brýle si otíral do lemu kostkaté šály.

Dante se nechápavě otočil: „Co?"

„Že ses ani nepohnul. Tak chci vědět, jestli jsem byl tak rychlej, nebo jestli je tenhle byt v jiný časový dimenzi."

Protočil oči, ale rukou mu naznačil, aby si přidřepl. Pak mu z ramen a z vlasů oprášil sněhové vločky. Arthur ho plácl po ruce, ale usmíval se při tom.

„Jsi v pohodě?" zeptal se potom.

„Přemýšlím, jestli si šňupnout tabák, ale kdykoli se rozhodnu, že jo, nechce se mi zvedat se a hledat něco, čím bych si udělal lajnu."

Arthur stáhl rty do úzké linky a dlouho na něj hleděl, zřejmě přemýšlel, jestli to myslí vážně. Sundal si mokrý kabát, přehodil ho přes opěradlo pohovky a svezl se na zem vedle něj. Kolena si přitáhl k sobě a tiše sledoval, jak Dante stále nevědomky hýbe prsty levačky.

„Ještě jsem ti neřekl, že jsem rád, že jsi mě vytáhl na ten koncert."

„Jsi zvanej i na další, když budeš chtít," pokrčil rameny Dante.

Arthur polkl. „Kdybys mě tam chtěl."

Trhl hlavou a svraštil obočí k sobě: „Jak to myslíš?"

„Nijak," řekl; tváře měl stále zarudlé z mrazu, ale Dante ho podezříval, že mu obličej hoří i z jiného důvodu. „Jenom jsem chtěl říct, že půjdu rád, když ti to nebude vadit."

„Arte," Dante zaklonil hlavu a opřel si ji o sedadlo pohovky za sebou. Zavřel oči a pak se rozesmál. „Přece si nemyslíš, že jsem tě vzal s sebou jenom proto, že..."

„Že co?"

„Že jsi můj spolubydlící a že jsi tady novej, nebo co já vím."

Ticho. „Ne," řekl nakonec.

Dante pokýval hlavou, jako by jeho odpověď schvaloval, a postavil se na nohy. „Už jsem se rozhodl."

„Jdeš si pro kreditku, nebo čím si děláš lajny?"

„Ne," zasmál se, „jdu ti udělat čaj. Teče ti z nosu."

Arthur si nos okamžitě otřel do hřbetu ruky. „Je tam hrozná zima," postěžoval si tiše.

„Já se divím, že začalo mrznout až dneska, většinou sněží už v půlce října."

Dante Arthura posadil ke stolu a sám se ujal roztřízení nákupu. Měl špatnou náladu, v noci skoro nespal a už od momentu, kdy se probudil, ho svazovala nervozita. Ráno to dal svému spolubydlícímu poměrně jasně najevo, když rozčíleně odmítl jít nakoupit, přestože v ledničce už byl jen hnijící pórek a dva dny prošlé mandlové mléko, a teď měl potřebu si to u něj zase vyžehlit.

Ne že by snad jeho rozpoložení nemělo s Arthurem nic společného. Už včera dopoledne psal Charliemu ohledně vyzvednutí balíku z přístavu, protože běhací pás měl být vyzvednut do konce týdne. Jenže Charlie odpověděl, že odjel za rodinou do Ellensburgu a vrátí se až za týden. A Dantovi nezbývalo nic jiného než se s prosbou obrátit na Eamese Terrance.