A Piece of Art

PADESÁTÁ SEDMÁ

Padal na něj strop. V šatně, když do skříňky házel zelenou zástěru, v kavárně, když procházel mezi stolky, i venku na ulici, když se nerozhlédl na přechodu a řidič červeného Subaru na něj začal troubit a divoce gestikulovat. Něco zařval zpátky, pořádně si nepamatoval co, ale kdyby ho slyšela matka, zůstal by bez večeře. Možná i dva dny.

Kdyby to bylo na něm, s radostí by jí nacpal svou porci brambor do pusy a sledoval, jak je plive všude kolem sebe a snaží ze sebe dostat... cokoli, jenom ne omluvu.

Padal na něj strop. V chodbě, když se vztekal nad zašmodrchanými tkaničkami, v kuchyni, kde si opláchl obličej a polil tričko, i v ložnici, když fanaticky prohrabával šuplíky nočního stolku. Jejich obsah nakonec vysypal na postel a se sáčkem trávy – co si pamatoval, mělo jí být víc – a krabičkou s posledními dvěma sirkami si lehl na koberec před postel. Hlavu strčil pod otevřený šatník a nohy si vyhodil na matraci. Na nose ho šimral rukáv košile, té, kterou si od něj Arthur před pár dny – týdny – půjčil. A kterou si měl nechat. Zaklel.

Odhrnul ramínka stranou, aby měl aspoň trochu prostoru nad hlavou a vděčně si zapálil již ubaleného jointa.

Z podivného úhlu se na něj dolů šklebil Jim Morrison a on ramínka zase stáhl k sobě. Zakuckal se, když mu všechen vydechnutý dým zůstal v obličeji jako hustá mlha nad blaty. Hrudníkem se mu rozlévalo zvláštní teplo a jeho dech se změlčoval. Položil si ruku na břicho a několik minut se bavil tím, jak se společně s bránicí zvedá a zase klesá.

Potáhl si ještě dvakrát nebo třikrát a půlku típl o dřevěnou podlahu pod cípem koberce. Vedle sebe nahmatal krabičku sirek a jednu po druhé nechal dohořet až ke kraji, tak akorát, aby si nespálil prsty. Otupěle sledoval nízký, zářivě oranžový plamen a soustředil se na teplo, které se mu šířilo k přibližující se dlani.

Hrát si se sirkami, to byla další věc, za kterou by ho matka jistě nepochválila. Vzpomínal si, jak našla v šuplíku jeho skříně krabičku, když mu přišla uklidit vyprané oblečení. Že bude mít někde schované i cigarety už bylo bez debaty, proto jí poloprázdnou krabičku odevzdal sám. Na půl ucha si vyslechl kázání o škodlivosti kouření i rozsudek o zákazu vycházení z domu na další dva týdny a hned, jak se slovy, že se to dozví otec, vypochodovala na chodbu, napsal Maxovi varování o možné pokojové čistce.

„Cigára, Dante?"

Ve dveřích se stál Quentin ve značkových teplácích a domácím tričku a na tváři mu pohrával úšklebek. Na nose měl rozeseté pihy a pro jednou si černé vlasy nevyčesal nahoru, přesto se Dante nezdráhal přiznat, že z nich dvou je jeho bratr ten hezčí.

„Nemůžu za to, že můj pokoj nemá uvolněnej parapet," ohradil se na koutek úst. Odeslal zprávu a našpulil na Quentina rty. „Taky bys mě mohl nechat si tam pár věc schovat."

„A nechat tě lozit do mýho pokoje, to by se ti líbilo, co?" zakroutil hlavou. „Kolik dní nesmíš ven?"

„Čtrnáct."

„Promluvím s ní."

Skepticky na něj pohlédl. „Spíš by ses měl jít podívat, kam to schová, protože v tý krabičce nejsou sirky a já bych ji docela rád zpátky."

Vytřeštil oči, rozhlédl se kolem sebe a pak k němu sykl: „Ty ses asi posral, ne?"

„Je to jenom tráva, uklidni se."

„To řekni jí, až to otevře."

Odfrkl si: „Proč by to měla otvírat?"

„Třeba až bude zapalovat svíčky? Nebo proto, že nebude chrastit?" vypálil, jako kdyby byl Dante úplně mimo. „Chtěl jsem s ní promluvit, aby tě se mnou pustila do Blue Moon."